Destroy(ed) •DOKONČENO•

40.díl

V pokoji naházím do sportovní tašky jen pár nejnutnějších věcí, vůbec nepřemýšlím, co mizí v jejích útrobách, jelikož se nemůžu dočkat, až z domu vypadnu. Až se zbavím pachu smrti, který je přítomen na každém kroku, který se vpil do luxusního dřevěného obložení a infikoval dokonce i vyřezávané starodávné zábradlí, na nějž byl táta vždycky tak hrdý.

Myšlenka na otce mě opět málem rozbrečí. Mám o něj strach. Zaynova slova o tom, že mu nic neudělá, dokud se tam neobjevím - jasně, takhle přímo to neřekl, ale mně nedělá nejmenší problém číst mezi řádky -, mě právě neuklidnila. Dokážu uvažovat pouze o způsobu, jak ho zachránit. Nic dalšího se mi do mozku nevejde. Ale co je nejhorší... jakýkoli nápad chybí.

„Rose?"

Stojím u postele a mlčky zírám na květované povlečení, v němž jsem tak ráda spávala. To už se nebude opakovat. Nedokážu se sem vrátit. Odteď je pro mě naše vila nepřátelským územím. Místem, kde všechny ty hrůzy začaly.

A kde ke všemu zemřel člověk. Je jedno, co byl zač.

„Rosie," dotkne se Zayn mého ramene. Zlehka potočím hlavu a věnuji mu posmutnělý úsměv.

„Můžeme jet?"

Naposledy se rozhlédnu po svém pokoji a přikývnu. Slza utíkající po mé líci je jediným svědkem mého niterního loučení.

>><<

Cesta nám trvá něco přes dvě hodiny. Zayn se vyhýbá těm nejfrekventovanějším cestám, důvody mi nevysvětluje, no, zvládnu jich pár dát dohromady úplně sama.

Místa, jimiž projíždíme, se úplně bijí s mizerným pocitem, který mě zachvacuje. Jsou to široké zelené louky, lesy šumící ve větru, prašné kamenité cesty, nad kterými se tyčí suché stromy s pokroucenými větvemi.

Už svítá. Noc se vzdává své vlády, slunce vychází přímo před námi a zalévá krajinu pohádkovým světlem. Teplým, konejšivým, připadá mi to jako nový začátek všeho.

Ovšem... Pro někoho možná, ne tak pro mě. Dokud za svým hororovým životem neudělám tlustou čáru.

Zastavujeme uprostřed malé vesnice daleko za civilizací. Rozprostírá se uprostřed ničeho. Obklopují ji pouze jezera, pole a zelené louky, na nichž se pasou krávy. Mám pocit, jako bych se přenesla úplně do jiného světa. Kupříkladu do obrazu starého klasického malíře, který nejradši zachycoval malebné krajinky.

Nejistě sklouznu z motorky a sundám helmu. Ocitli jsme se před nízkým domem s obrovskými okny, dřevěnou verandou a tepaným zábradlím, zajisté ruční práce. Vidím dokonce i malou studnu na pitnou vodu, chybí jen houpací lavička s barevnou plentou.

Znenadání se bytelné vchodové dveře rozlétnou. Švihem zvednu bradu a spatřím vysokého statného muže asi v Zaynově věku s potetovanými pažemi a strništěm na bradě. Na horní části těla mu sedí bílé triko, jehož efekt dotváří oprané šedivé džíny. Pod čupřinou rozcuchaných oříškových vlasů sedí bystré modré oči a líce zdobí několik nenápadných znamének.

„Lou!" zvolá znenadání Zayn za mými zády.

„Ahoj brácho!" seběhne oslovený dolů. Ti dva si ihned padnou do náruče. Plácají se bratrsky po zádech, bodře se smějí, spiklenecky si něco špitají.

Trvá několik dlouhých vteřin, než si mě Lou všimne. Od svého přítele se odtáhne a s lehce nakloněnou hlavou mě sjede hodnotícím pohledem. Ani se nesnaží o jakoukoli nenápadnost. V zornicích mu svítí hravé plamínky, očekávám, kdy se mu rty zkroutí v širokém úsměvu.

Ha, konečně.

„Tak to je ona?" ukáže na mě. „Ta, kvůli které se slovutný Zayn Malik postavil našemu bossovi?"

Zayn jej nevybíravě dloubne do žeber, což Louiho jen pobaví. Udělá pár kroků a napřáhne ke mně ruku. „Jsem Louis. Louis Tomlinson."

„Rose Bennetová," odpovím a dlaň přijmu.

„Těší mě, krásko," v obličeji se mu zalesknou bílé zuby.

„Kroť se, Tommo," štěkne Zayn podrážděně.

„Tak hele," obrátí se oslovený k němu, paže založené na prsou. Není skutečně naštvaný, to poznám, jelikož nemá napjatá ramena. Spíš si se svým kamarádem jen tak hraje. „Jestli chcete poskytnout azyl, buď na mě hodný, ano? Nezapomeň, že kvůli vám taky nastavuju krk."

„Co prosím?" vyjede ze mě, nevnímám, jak Zayn naléhavě kroutí hlavou a naznačuje, aby Louis mlčel. V uších mi rezonují jen právě vyřčená slova. „Jak to myslíš?"

„Ajé," zahuhlá Tommo. Zřejmě myslí, že se tak vyhne odpovědi. To se, chlapeček, spletl. Přejdu k němu a strčím jej silně do hrudi. „Odpověz, kurva!"

Oba vytřeští nad mým slovníkem zrak. Ne tak já. Stres si vybral svou dlaň, nezbývá mi už ani trocha zdravého rozumu. Jedu na setrvačník a je mi úplně ukradené, co si o mně pomyslí.

Louis zvedne na znamení míru dlaně a o jeden krok couvne. „Nešil! To jsem spíš tak blbě plácnul. Zkrátka jen... Nemám s Danielem právě ty nejlepší vztahy, toť vše. Nerozešli jsme se v dobrém a od té doby se před ním prakticky ukrývám."

Třeštím zrak, srdce hlasitě bouchá do žeber. Oba to musí slyšet.

Zřejmě pochopí, že čekám na pokračování, tak sáhne do kapsy a vytáhne krabičku cigaret. Nabídne mi, ovšem zavrtím hlavou, a když krabička doputuje k Zaynovi, beze slova si jednu vytáhne.

Připadá mi, že trvá nekonečnou dobu, než si chlapci zapálí a Tomlinson pokračuje ve vysvětlování. Nejdřív elegantně vyfoukne kouř a zahledí se k nebi. „Přidal jsem se k Danielově skupině přesně toho dne, kdy se tam objevil Zayn. Neměl jsem vlastně na výběr, rodiče mi zemřeli, když mi bylo třináct, a od té doby jsem se tak... protloukal životem. On a jeho organizace mi dali novou šanci na život. Všechno se však změnilo, když jsem chlapy od nás viděl zastřelit těhotnou ženu. Jen proto, že si to přál její manžel. Bránila mu v cestě za mladší milenkou, chtěl se jí zbavit."

Spolknu sten plný bolesti.

„Toho dne jsem se rozhodl odejít. Danielovi jsem samozřejmě nic nevysvětloval, ale tušil, že se něco stalo. Snažil se mi zabránit. Tak jsem... no, řekněme to tak, že po mé výpovědi ho kluci vezli na pohotovost se zlomeným nosem."

Zarazím se. Tohle asi chtělo odvahu.

„Už půl roku žiju tady," rozpřáhne náruč. „A protože nemám vazby na žádný předchozí život, Daniel nemá šanci zjistit, kde se ukrývám. Zayn je jediný, kdo o mně ví. A každý tady si myslí," ztlumí hlas do dramatického šepotu, „že jsem Lucas Marton, skateboardista na odpočinku."

Cukají mi koutky. Na odpočinku...

„Víš," potřesu nakonec hlavou, „já si nesmírně vážím toho, že nás tu chceš nechat, ale... Nechceme ti přidělávat potíže."

Louis mi na poznámku neodpoví. Místo toho se obrátí k Zaynovi a zazubí se. „Tahle holka se mi líbí, té se drž."

Oslovený ke mně stočí pohled překvapivě plný něhy a náklonnosti. „To se neboj, nehodlám si ji nechat utéct. Nikdy."

* * * * * * * * * * * * *

Jubilejní 40.díl je za námi, moc děkuju za vaši podporu, a nemyslím teď jen tento příběh, nýbrž všechny. A děkuji i za FOLLOW, poctivě oplácím a za každý jsem šťastná jak blecha v Nerově (náš pesan, pozn.aut.) kožichu =D [Aj rili laf jú!] ♥