Destroy(ed) •DOKONČENO•

49.díl

„Můj synovče!" rozlehne se halou silný zvučný hlas. Ačkoli jeho majitele nevidím, poznávám jej. Patří tomu samému člověku, který u nás byl před pár dny na večeři. Jde o osobu, jež se smála otcovým vtipům a ujišťovala ho, že vzájemná spolupráce bude oběma stranám ku prospěchu.

„Konečně ses vrátil! Tvůj odchod mi zlomil srdce..."

„Jdi do prdele," prskne Zayn. „Nevrátil jsem se kvůli tobě. Máš Rose, vím to, přišel jsem si pro ni!"

Konečně se ze stínů vyloupne vysoká štíhlá postava. Zaynův strýc je oblečen celý v černé, počínaje silným rolákem a konče tmavými džínsy. Ruce proplétá před tělem, jeho krok je líný, pomalý. Zjevně se v tom divadýlku vyžívá.

Bezděky se přikrčím a se zběsile bušícím srdcem dál naslouchám.

„Můj milý," přejde Daniel až k Zaynovi. „Jaká škoda! Tvoje láska k té malé nicce tě úplně zničila. Přitom z tebe mohl být ten nejlepší voják v mých řadách."

„Voják," odfrkne. „Mluvíš, jako bys velel nejoddanějšímu týmu, který brání dobro světa."

„A ne snad?"

„To myslíš vážně?" zazmítá se Zayn v sevření urostlého vysokého muže se známou kuklou přes obličej. „Jsi jen vraždící stroj! Zpočátku jsme brali životy pouze těm, kteří si to zasloužili. Ale teď? Teď pracuješ pro nejzazobanější papaláše na světě a necháváš si platit za to, že se zbavíš jim nepohodlných! A je ti kurva jedno, jestli je to manželka nebo milenka. Je mi z tebe na zvracení!"

Daniel se napřáhne a vrazí mu políček.

Zayn se rozkašle. Vyplivne na podlahu krev a se vzdorem v očích k němu vzhlédne. „Můžeš mě zmlátit do bezvědomí, ale nic nezměníš."

„Odveďte ho," sykne. „Ať už ho tu nevidím!"

Jsem scénou tak fascinovaná, tak pohlcená, až mi vůbec nedojde, že mám společnost. Teprve když železné mřížování pode mnou zavrže, se vzpamatuji.

A právě včas. Obrátím se dozadu přesně ve chvíli, kdy se vysoká osoba napřahuje k výpadu.

Na poslední chvíli uhnu.

Chlapec se zrzavými vlasy a pihami kolem nosu, odhaduji jej na pouhých osmnáct let, ostře zakleje a ožene se po mně znovu. Spatřím v jeho prstech záblesk ostré čepele, vnitřně se přepnu na „zůstaň-naživu" mód.

„Ty malá mrcho," ušklíbne se. Dost se divím, že v úsměvu neodhalí rovnátka. „Daniel mi dá prémie, když tě dotáhnu dolů!"

„Leda ve snu," heknu a opět před jeho paží uhnu. Vlastně ani netuším, jak se mi něco takového povedlo. Adrenalin je opravdu zázrak!

Takhle okolo sebe „tančíme" několik minut. Několik nekonečných minut, musím podotknout. Svaly mě napětím bolí, dech se krátí. Jedinou klučinovou chybou je, že se nechává příliš ovládat emocemi. Je zbrklý a předvídatelný, a dokonce i někdo bojem dřív naprosto nepolíbený, jako jsem já, nemá žádné velké problémy držet si ho od těla.

Vtom se přetočí. Rychleji, než jsem očekávala. Nůž mi projede bokem, prořízne oblečení, naštěstí mou kůži jen škrábne. Přesto však pocítím palčivou bolest a vzápětí nesnesitelné pálení, z hrdla mi unikne ostré zasyčení.

Chlapec se spokojeně zasměje.

„Proč to děláš?" heknu, zatímco si ruku tisknu na ránu. Adrenalin se pomalu odplavuje, nahrazuje jej panika. Ksakru, jak jsem se sem dostala?

„Mám své instrukce."

„Jasně, používat vlastní mozek je moc těžké." Ne, nemohla jsem si poslední náznak vzdoru odpustit. A jeho to rozzuří. Zavrčí, nozdry se mu zachvějí.

Vyrazí. Na poslední chvíli se mi povede uhnout.

Útočník narazí do prázdna. Než jej stihnu zachytit či se vůbec vzpamatovat, přepadne přes zábradlí a s ohlušujícím výkřikem se zřítí dolů.

V očích mě pálí slzy. Nahnu se do prostoru a spatřím jeho tělo, ležící dole pod kovovým žebříkem, v naprosto nemožném úhlu. Zlomil si vaz. To poznám i bez lékařského vzdělání.

Bože. Zabila... Zabila jsem člověka!

Není však čas utápět se v sebelítosti. Musím něco udělat!

Obrátím se zpátky k otvoru. No, Daniel v hale stále je, nicméně po Zaynovi jako by se slehla zem. Dochází mi trpělivost, nervy mám napnuté k prasknutí. Kde ho mám teď najít? A proč se tu neobjevil Louis?

Pohlédnu za sebe. První krok: obstarat zbraň.

Slezu žebřík tak rychle, jak to jen jde, a dávám si při tom dobrý pozor, aby se mi noha nesmekla. Mohla bych také skončit natažená vedle zrzka. Už takhle je pohyb těžší, rána v boku pulzuje, jako by si žila vlastním životem.

Nasucho polknu. Ne, Rose, na tohle vůbec nemysli.

Poslední příčky seskočím. Když pod nohama ucítím pevnou zem, zvládnu se konečně svobodněji nadechnout.

Bohužel jen do doby, než si dám dvě a dvě dohromady.

Jsem sama. Sama na to, abych našla tátu i Zayna a oba odsud dostala.

Kriste... To nezvládnu!

Vtom mi někdo položí dlaň přes ústa. Vytřeštím zrak a naprosto automaticky vrazím neznámému za sebou loket do břicha.

Ozve se heknutí, sevření povolí.

Otočím se jako na obrtlíku, připravená s dotyčným skoncovat.

Nakonec však jen překvapeně ztuhnu. „Lou?"

* * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Jak jsem slíbila, tu je další část našeho "akčňáku"... =) Pevně doufám, že se líbila! Díky za vaši podporu, a když necháte koment nebo hodíte follow, bude to ta největší odměna... ♥