Destroy(ed) •DOKONČENO•

20.díl

ENJOY IT! =) Budu ráda za hodnocení či komentář ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

„Jmenuješ se Benettová?“ ujišťuje se Liam dál a neuvědomuje si, že mi drtí snad všechny kůstky v ruce. Snažím se mu ze sevření vymanit, nicméně má mnohem větší sílu než já.

Zasáhnout musí až Zayn. Znenadání strčí chlapce do ramene tak silně až zavrávorá, pustí mě a couvne o několik kroků.

Očekávám, že začne Liam prskat, avšak ten se jen velmi pobaveně ušklíbne a na znamení míru zvedne dlaně. Znepokojivý ohýnek v jeho tmavých očích je stále silnější a nepříjemný pocit, jenž se mě zmocnil, jen co se u nás tenhle podivín objevil, neúměrnou rychlostí roste.

„Co to s tebou je?“ vrčí Zayn. Je ke mně sice zády, ale dokážu si docela dobře představit, jak se asi tváří. Vzhledem k jeho napjatým ramenům a rukám, jež zatíná v pěst. „Mohls jí zlomit ruku!“

Potetovaný se zubí stále víc.

„Co je tu k smíchu?“ nevydržím to. Zdá se, jako by se Liam mylně domníval, že se ocitl v nějakém panoptiku určeném pro pobavení široké veřejnosti. „Vyrostly nám snad na hlavě parohy?“

„Ta holka se mi líbí,“ trhne hlavou a na Zayna spiklenecky mrkne. „Té se drž. Jo? Drž se jí…“ Poslední slovo pronesl s větším, jasně znatelným důrazem a byla bych přísahala, že se mu v obličeji objevila hrozba.

Škubnu sebou. A právě tehdy se u nás objevuje servírka s plným tácem voňavých dobrot. Upřímně, nejradši bych jí pověděla, aby to všechno zase odnesla, protože jestli jsem před minutou měla byť sebemenší hlad, zmizel. Nedokážu do sebe dostat jediné sousto.

„Tady je salát,“ postaví před Bell barevnou mističku s kopečkem zeleniny a měkkými kousky mozzarelly. „A tady jsou ty dvě minipizzy.“

„Hmm,“ nasaje Liam vůni a skloní se k mému tácku. Jako bych z něj cítila chlad. Chlad a podivné, jakési statické chvění. „To vypadá lákavě. Mohla byste mi taky přinést kousek? Nebude vadit, když se k vám přidám, že ne?“ přejede nás zkoumavým pohledem, a než mu vůbec stihneme odpovědět, vklouzne do boxu, a to přímo na Zaynovo místo.

Má kamarádka je na vrcholu blaha.

„A kdopak jsi ty?“ nakloní hlavu, skousne ret a upřeně se na Bellu zahledí. Používá veškerý svůj šarm a všimnu si, že vůči němu zrzečka rozhodně nezůstává imunní.

Lehce zčervená a sklopí zrak. „Už jsem myslela, že jsem neviditelná.“

„Neviditelná?“ lapne Liam teatrálně po vzduchu. „Jak by takovou kočku mohl vůbec někdo přehlédnout?“

Přítelkyně se sladce zachichotá a já potlačím touhu protočit panenky. Copak nevnímá to znepokojivé něco, které z něj prýští na stovky metrů?

Bezděky se posunu víc ke kraji sedačky a lokty opřu o stůl. Kdybych se nyní vypařila, nikdo si toho ani nevšimne. Neměla bych to vyzkoušet?

„Rosie?“

Zamrkám.

„Rose, jsi v pořádku?“

Zayn se stačil vrátit na své místo, ačkoli mezi svým tělem a tím Liamovým udržuje jakýs takýs volný prostor, a nyní se na mě pozorně dívá. Pátrá v mém obličeji po něčem, co by mu ukázalo, že se v příští chvíli zhroutím na podlahu?

Pravděpodobně.

Pokrčím rameny. „Já ani nevím.“

Nakloní hlavu. „Chceš si promluvit?“

„Vlastně ani není o čem…“ Lžu, strašně lžu. Naopak je toho spousta, o čem bych si potřebovala popovídat, ale zatím v sobě nemám dostatek odvahy. Možná se někde hluboko uvnitř bojím, aby se ode mě pak Zayn neodvrátil. Aby mi nezmizel ze života, až mu obnažím své zraněné a nejisté nitro.

Radši budu se svými strašáky ještě nějakou dobu bojovat sama.

Servírka se vrací. S nehybným výrazem ve tváři pokládá před Liama dřevěný tácek s ještě kouřící dobrotou a poté se beze slova vrací zpátky k pultu.

„Tak mě napadlo,“ zamumlá Payne, když nějakou dobu jíme v naprostém tichu. „Co kdybychom po večeři zašli do vedlejšího podniku? Je to vyhlášený noční bar, znám vyhazovače, takže nebude nejmenší problém dostat se dovnitř.“

Nadechuji se ke zdvořilému odmítnutí, když Bell vedle mě nadšeně vypískne. „Do Spekulace? Jako fakt? Tam se snažím podívat už několik let! Ale doteď se mi to nepodařilo!“

Chlapec se zazubí. „Tak se těš, kočičko, dnes večer se tvůj sen splní!“

Kamarádka nadšeně zatleská a nevnímá, s jak přepadlým výrazem na ni zírám. Už se stačila odpoutat od reality, jistě samu sebe vidí uprostřed tanečního parketu v záři barevných reflektorů.

Škubnu jí s paží a potichu zasyčím. „Zbláznila ses? Nikam s ním nepůjdeš! Vždyť ho vůbec neznáš!“

„Nech mě,“ odsekne naštvaně. „Zayn o mě evidentně žádný zájem nemá. Chci se pobavit! A Liam je tak sladký!“

Vytřeštím zrak. To myslí vážně?

„Ostatně,“ s povytaženým obočím se na mě zahledí. „Mohla bys jednou taky zkusit něco nového. Přestaň být takový suchar a pojď s námi!“

Naježím se. „Suchar? Jsem suchar?“

Pokrčí rameny.

„Bell,“ ovládám bolest i slzy naplňující můj hlas, „tos nemusela. Ty víš, proč nerada chodím do podobných podniků…“

Kdyby pověděla obyčejné promiň, vše bych zapomněla. Ublížení, jenž cítím, by zmizelo v nenávratnu, jako by se nikdy nic nestalo, ale ona mlčí. Mlčí a záštiplně mě propaluje chladným pohledem.

„Omluvte mě,“ odložím příbor. „Necítím se dobře. Asi bych měla jít domů.“

„Už?“ protáhne ublíženě Liam. „Ale co bar? Zábava do pozdní noci. Možná brzkého úsvitu!“

„Mám zítra školu,“ zamumlám na půl pusy, svou přítelkyni úplně ignorujíc. „A jestli se už táta vrátil, zřejmě si to pořádně vypiju.“

Nedívám se ani na jednoho z lidí sedících u stolu. Chci jen co nejdřív zmizet.

„Počkej,“ vyskočí náhle Zayn na nohy. „Rose, půjdu s tebou.“

„To není nutné,“ zavrtím hlavou a jsem ráda, že mi přes obličej spadají vlasy. Nemusí všichni vidět, že se mé oči plní lesklými slanými slzami. „Jdi se bavit, nemám to domů daleko. Zvládnu to.“ Ignoruji nenadálou myšlenku, která se mi vkradla do podvědomí. Totiž vzpomínku na maskovaného útočníka, jehož rukou jsem před pár dny mohla klidně zemřít.

„Žádné odmlouvání,“ dotkne se mé ruky. Jen letmo, ovšem stačí to, aby mi srdce opět znatelně klopýtlo. Abych si uvědomila, jak moc si přeji okusit teplo jeho silné náruče. Zdá se, že s ním by bylo všechno hned lepší.

Ne-li dokonalé.

Ale to bych si měla s největší pravděpodobností vytlouct z hlavy.

Hodí na stůl několik bankovek, přes ramena přetáhne tmavou bundičku a bez jediného pohledu na ty dva, kteří nás propalují nechápavými pohledy, mi pokyne k východu.

Náznakem se pousměju. Donutím kolena k pohybu a propletu se mezi mrňavými stolky k vysokým proskleným dveřím.