Chlapec, co se bojí úplňku [Remus Lupin FF]

17.KAPITOLA

Chodba byla nekonečná. Táhla se pořád dál a dál a času už bylo tak málo. Stmívalo se až moc rychle. Zaregistrovala, jak madame Pomfreyová zrychlila krok, její krátké nožičky cupitaly tak rychle, jak jen to šlo a ona se snažila s ní držet krok, ikdyž bolest její pohyb značně omezovala.

Konečně byly dveře na dohled. "Alohomora!" madame Pomfreyová mávla hůlkou a dveře už se otvíraly. "Příjdu zase ráno," smutně se usmála na tělo kroutící se v bolestech a spěšně dveře zase zavřela. Bylo to právě včas, aby nemusela čelit proměně ve vlkodlaka.

Končetiny se začaly protahovat, hřbet se nahrbil a nehty se přeměnily v drápy. Ve chvíli, kdy přeměna skončila už v Chroptící chýši nebyla sama. Byl tu s ní i velký černý pes a malá tlustá krysa. Všechna tři zvířata vyšla na školní pozemky a hned, co to bylo možné, zmizela v Zapovězeném lese.

...

Noru probudil déšť bubnující do parapetů. Bylo pondělí brzo ráno a březnové slunce teprve vykukovalo zpoza obzoru.

Nora se podívala na hodiny, které ukazovali půl šestou ráno. Déšť narážející do střechy a parapetů hradu ji nedovoloval znovu usnout a tak se rozhodla, že se ještě před snídaní vydá na ošetřovnu, kde ještě od soboty leží James a podle úplňku, který se nad obzorem míjel se sluncem usoudila, že tam pravděpodobně bude i Remus.

Při pohledu na mizící úplněk a vzpomínce na Rema si uvědomila, že už po třetí se jí za úplňkové noci rozbolela jizva na boku a zdál se jí sen, kde viděla očima vlkodlaka. Ač si to nechtěla přiznat, začínala tušit, že to nebude náhoda.

Zatřepala hlavou a rozhodla se na něco takového vůbec nemyslet a radši se soustředila na to, aby byla co nejdříve připravena vydat se na ošetřovnu.

Nora dnes v noci výjimečně nespala v ložnici s děvčaty ze 7. ročníku, protože tušila, že kdyby se to stalo, probudila by se znovu na ošetřovně, jako minulý měsíc. Nebyl tu tedy nikdo, koho by časným vztáváním mohla rušit, takže se vůbec nesnažila být nijak potichu.

Osprchovala se, provedla ranní hygienu, převlékla se do hábitu a už mířila na ošetřovnu.

Na ošetřovně byli obsažené jen dvě postele. Na jedné tiše oddechoval James a na druhé ležel na zádech Remus a díval se do stropu. Na obličeji měl několik nových jizev, na kterých byla poměrně silná vrstva nepříjemně páchnoucí masti.

"Dobré ráno," pozdravila tiše Nora, aby nevzbudila Jamese.

"Noro, co tu děláš?" řekl překvapeně Remus a odepřel se na loktech.

"Vzbudila jsem se brzo a napadlo mě, že asi budeš tady," pokrčila rameny, popošla k jeho postel, sedla si na ni a chytila ho za ruku.

"Neměla jsi sem chodit," řekl, ale přesto se na ni vděčně usmíval.

"Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku, když jste na to byli jenom tři," ohlédla se na Jamese spícího na vedlejší posteli.

"Bylo to v pohodě, vážně," usmál se.

Nora mu úsměv oplatila a jemně ho pohladila po čerstvé jizvě, kterou měl na tváři.

Remus její ruku zachytil a propletl si své prsty s jejími. Druhou rukou jí pramínky jejích zrzavých vlasů , které jí padaly do obličeje zastrčil za ucho.

Opřela si svoje čelo o jeho a mlčky si užívala jeho blízkost, ale on zanedlouho překonal vzdálenost mezi jejich rty.

"Slečno Nicolsonová, co tady děláte?"