Ticci Toby A Já

William nás nedostane!

,,Otevřete, zlatíčka!" ozval se opilecký hlas zpoza dveří.
Mlčky jsem před nima stál a vyčkával, co se bude dít dál.
Zoenina matka se krčila v koutě a nahlížela, co udělám. Pak zašeptala: ,,Brzy by měla přijet policie."
Tázavě jsem zvedl obočí: ,,Ty.. teda vy jste je zavolala?"
,,Jo... ještě než jsem šla-"
,,Doprdele otevřete! Nechce se mi vás hledat!" zařval William.

,,On nás zabije!" rozbrečela se Zoeina matka.
Zakroutil jsem nad jejím prohlášení hlavou.

Proč by nás měl zabít? Jsem Toby... Toby zabíjí ostatní, né ostatní Tobyho! Ten hajzl musí umřít!

,,Tak pojď!" zařval jsem s hrdostí. Být naživu, zvýšil by se mi tep, srdce by se rozbušilo nadnormální rychlostí.

Mé tělo se naplnilo energii. Cítil jsem každý Williamův krok. Blížil se. Naposledy jsem se koukl na Zoeinu matku. Zoe jí je hodně podobná.

Kroky se náhle zastavily. Zkrz okna problikávalo modro-červené světlo policejních aut a okolím se linul zvuk sirény.
Náhle jsem uslyšel mnohem víc kroků v přízemí. Hrnuli se sem policisté.
A pak jsem zaslechl cosi divného.
Jeden policista očividně Williama znal: ,,Wille? Co se děje?!"
William se náhle změnil na úplně poslušného manžela: ,,Tam ten kluk, chce zabít mou ženu! Musíte mi pomoct!"

V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím zmizet.
Přiběhl jsem k Zoeině matce: ,,Oni mu to sice věří, ale když mě neuvidí, bude to lepší. Řekněte všechno tak jak to je, jen o mě nemluvte a dělejte, že neexistuju. Až budou pryč, vrátím se pro vás."
Ta vystrašeně přikývla a dál se choulila v rohu.

Vteřiny běžely. Policisté se chodbou blížili k téhle místnosti. Otevřel jsem okno a vylezl jsem po vystouplých starých trámech až na střechu. Všiml jsem si, že bylo jen pár policistů před domem a zbytek uvnitř. Jak hloupí jsou, pomyslel jsem si.

Uběhlo dalších pár vteřin. Do místnosti se dostali policisté.
Ten co předtím mluvil se opět otočil na Willa: ,,Jakej kluk?"
William, ještě v podnapilým stavu, nechápavě zabrblal: ,,Ale on tu fakt byl!"
,,Tak ti dáme dejchnout Wille. A vy, slečno, pojďte s námi. Chceme vědět, co se stalo."

Ulevilo se mi. Zoeina matka je v pořádku, mě nenašli a Williamovi nejspíše nevěří. Měl bych to říct Zoe.

Zoe:

Ležela jsem v posteli a mlčky sledovala temný strop. Být sama na pokoji má občas své výhody i nevýhody.
Náhle jsem uslyšela kroky směrem od okna. Podívala jsem se tím směrem a musela jsem se usmát. Byl tu Toby.
,,Ahoj," řekla jsem mile. Toby se posadil na kraj mé postele: ,,Ahoj, Zoe."
,,Tak copak mi chceš říct?" zadívala jsem se do jeho očí.
,,No... dnes tvou matku napadl William a-"
,,Cože?" vyděsila jsem se a skočila mu do řeči.
,,Neboj se. Nic se jí nestalo. Zabouchala na mé dveře, tak jsem ji pustil dál. Pak mi řekla, že ji William napadl. Následně na to William bouchal na dveře. My se schovali v ložnici a když byli policisté u nás, zmizel jsem. Tím by nijak nemohli obvinit mě. Ale dostali ho."

,,Děkuji, Toby." usmála jsem se.
,,Neděkuj. To byla samozřejmost. A kdy tě pustí domů?" zeptal se.
Na chvilku jsem se zamyslela: ,,Asi za týden. Rány už se skoro zahojily a už mohu chodit. Budu ještě chvíli v domácí léčbě a pak budu moct znovu do školy. Nevyhodili tě z ní vlastně? Kvůli absenci?"
,,Asi jo. Nevím. Nemaj mi to jak oznámit, protože nemají moji pravou adresu." uchechtl se.
Věnovala jsem mu upřimný úsměv. Pak jsem si něco uvědomila a můj výraz se změnil na vystrašený: ,,A nenajdou policisté nějaké stopy po té holce, jak jsi měl ve sklepě?"
,,Ne," ujistil mě, ,,pečlivě jsem uklidil celý dům."
Usmála jsem se a zahleděla se na bílý strop.
,,Jsi unavená, že?" zašeptal.
,,Jsem. Ale nemohu usnout. Nechceš si na chvilku lehnout ke mně?" zeptala jsem se.
Přikývl. Opatrně jsem se posunula. Po chvilce jsme leželi vedle sebe a dívali se na strop.
,,Toby?" zašeptala jsem.
,,Hm..?" vydal ze sebe.
,,Příjdeš za mnou i zítra?"
,,Jistě že jo," souhlasil.
,,A Toby?"
,,Ano?"
,,Chci aby jsi mi vyprávěl o své minulosti."
,,Tomu stejně neuvěříš."
Lehla jsem si tak, že jsem položila hlavu na jeho hruď. Chtěla jsem se zaposlouchat do tlukotu jeho srdce, ale nic jsem necítila. Byl studený.
,,Jsi zvláštní." zašeptala jsem a zavřela oči.
,,Já vím..." odpověděl. Jeho slova se náhle nesla ozvěnou v mé hlavě a já upadala do temnoty. Usnula jsem.