Ticci Toby A Já

První pokus zabít Williama a cesta do nemocnice

___Toby___

,,Počkej tady. Za chvilku by měl přijet." řekla Zoe a více si přičupla k zemi. Stáli jsme na parkovišti jednoho dost odporného baru, kde se hemží jen samé staré štětky.
Podíval jsem se na Zoe: ,,Jsi si jistá, že je tady?"
Začala se rozhlížet, pak přikývla a šeptem mi řekla: ,,Jo. Má tady tu svoji kraksnu."
Podíval jsem se na dvě auta. Popravdě to byly obě dvě kraksny. Tak jsem tedy přikývl.
Seděli jsme tam asi ještě pět minut, když v tom se náhle rozrazily dveře. Zoe zatajila dech. Podle toho jsem poznal, že je to William. Vycházel z baru s nějakou příšernou ženskou. Muchlovali se.

,,Hajzl!" zašeptala naštvaně Zoe.
Uchopil jsem pevně sekeru a rozběhl se k nim. Napřáhl jsem se a uhodil. Má sekera se ale zasekla o stěnu. William i přes to, jak byl opilý, se vyhnul. Naštvaně na mě koukl: ,,Hošánku. Co si myslíš, že děláš?" a kopl do mě. Já neudržel rovnováhu a spadl.
V tom zmatku jsem na pár sekund zavřel oči.

Toby...
Pozooor!!!
Chce ti rozdrtit hlavu.
Uhni!

Pro jednou se hlasy dětí hodily. Otevřel jsem oči a odkutálel jsem se asi dva metry od Williama. Ten se napřáhl a chystal se po mě hodit flašku od piva. V tom ale přiběhla Zoe: ,,Nech ho!" a přičupla si ke mě. Další, co jsem slyšel bylo třísknutí skla o něco měkkého. Zoe mi padla do náručí.
,,Zoe..." řekl jsem jemně a podíval se jí na záda. Okolo lopatek až na krku měla škaredou ránu a několik střepů od skla.

Naštěstí kolem šla parta nějakých lidí. Dvě ženy a tři muži. Přiběhli k nám a jeden z nich volal záchranku. Já se otočil po Williamovi a zahlédl jsem ho, jak běžel do nějaké boční temné uličky. Rychle jsem vstal: ,,Hned se vrátím!" a rozběhl jsem se za ním. Běžel jsem, jak nejrychleji to šlo. Nechci, aby někdo ublížil mé Zoe. Počkat! Mé?
Trošku mě má myšlenka zarazila. Proč jsem přemýšlel? Díky tomu jsem zapoměl, kam William běžel. Se divím, že v tom stavu někam uběhl.

Toby je zamilovaný...
No páni!
Ale né na dlouho...
Hahahá!!!
Však se jí brzo zbaví!

,,Nechte mě!" křikl jsem a rukama jsem se opřel o stěnu jedné staré budovy. Byla tma a já už skoro nic neviděl.
Ale co to sakra mělo být?! Prý moje. Moje. No sakra! Moje nikdy nebude. Počkat! A co zase bylo tohle? Mé myšlenky jsou zamotané. Cítím něco, co jsem ještě nikdy necítil...takový hřejivý pocit u srdce.

Z mých myšlenek mě vytáhlo trhnutí ruky a následné spadnutí na špinavou zem. ,,Ach jo. Fuj. Takovej humus na zemi. Samé cigarety a ja do toho spadnul."
Vstal jsem a rukou jsem si utřel mikinu. Rozběhl jsem se zpět k Zoe. Zrovna ve chvíli, kdy jsem tam doběhl se objevila i sanitka. Nepochopil jsem proč, ale vzali mě s sebou.
Cestou jsem držel Zoe za ruku. Náhle si ke mě přisedl jeden ošetřovatel: ,,Ahoj. Já jsem Bob. Ty?" a podal mi ruku. ,,Jsem Toby." a jeho ruku jsem stiskl. On se náhle ode mě odsunul: ,,Toby! Jsi v pohodě?"
,,Ano. Proč?" lehce jsem znervózněl. ,,Ty...ty jsi studený, jako bývají mrtví." odvětil a dál na mě koukal.