Ticci Toby A Já

,,Tik Ťak, Zoe."

,,Tik Ťak, Zoe."

Zoe

,,Ahoj zlatíčko." navštívila mě druhý den máma s Williamem.
,,Ahoj mami." řekla jsem s úsměve. Ten se ale vytratil, když jsem se podívala na Williama.
,,Kdo ti to proboha udělal?" vyptávala se. Než jsem stihla cokoliv říct, William mi skočil do řeči: ,,To byl ten její kamarád. Jsem to viděl."

Máma se na něj podívala: ,,Ale tak proč jsi mu něco neřekl?"
,,Byl jsem vožralej."
Zamračila jsem se: ,,No vožralý jsi teda fakt byl! Ale Toby nic neudělal. To ty, kreténe! Hodil jsi po mě flašku od piva!" a snažila jsem se doznat pravdu.
,,Zoe! Nech toho! Tvůj táta by ti neublížil. Musel to být Toby."
,,Nebyl to on. A tady ten hajzl není můj táta! Jmenuje se Den? Ne! Je to William. Včera vycházel z toho debilního baru v centru města s nějakou šlapkou. A to není normální."

William se zamračil. Ten pohled jsem znala hlavně z jeho opilosti. Chystal se udělat....

Plesk!

Facka. Od něj. ,,Au! Nešahej na mě!" okřikla jsem ho, „Vypadni! Vypadněte oba!"
,,Ale Zoe..."
,,Hned!!! Nechci vás tu ani vidět!"

Odešli. Já mohla být sama. Ale co teď bude s Tobym? Jestli ho rodiče zažalují, tak poldové uvidí tu holku. Sakra! Zavřela jsem oči a skusila usnout.

Tik ťak...tik ťak...tik ťak...

Probudilo mě tikání. Tíkání?! A tady?
Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Odkud to sakra...

,,Ahoj, Zoe. Ráda tě opět vidím." ozval se z pod postele známý hlas. Zapištěla jsem a prudce vyletěla z postele. Z pod ní vylezla Clockey.
,,Co tu chceš?" zeptala jsem se jí, zhluboka jsem dýchala.
,,Zabít tě...jako by jsi to nevěděla." řekla a ukázala pohledem na nůž, který držela v ruce. Dala se do pomalého kroku ke mě: ,,Tik ťak, Zoe. Tvůj čas už vypršel." a rozběhla se ke mě. Úhybným manévrem jsem se vyhla ostří jejího nože a vběhla ke dveřím. Byly zamčené. Otočila jsem se a předemnou stála ona: ,,Přeji dobrou noc."
Rozbrečela jsem se. Myslela jsem si, že už je konec mého života. Tenkým hláskem jsem šeptla: ,,Pomoc..!" a nůž se octl v mém srdci. Zatemělo se mi před očima. Ostrá bolest pomalu ustupovala a já se objevila na nějaké louce. Narovnala jsem se a rozhlížela se kolem. Tu louku přece znám!

,,Tati! Colle! Kde jste?" hledala jsem tátu a bratra. Otočila jsem se a stáli za mnou.
,,Ahoj zlatíčko. Všechno bude dobré..." řekl s úsměv. Chtěla jsem ho obejmout ale on se rozpadl v prach.
,,Tati! Co se to děje Colle?!" obrátila jsem se k němu. Když jsem k němu udělala krok, propadla se pode mnou zem. Padala jsem temnotou. Na sobě jsem měla růžové šaty svázané mašlí v pase. Ty jsem měla v pěti letech, ale teď mi sedly jako ulité.
Náhle jsem zahlédla ulici. Tmavou. Padala jsem na ni. Těsně nad mokrou zemí jsem spomalila, až jsem stála na nohou.
,,Kde to sakra..." rozhlížela jsem se, ale v tom z jednoho baru vyletěl Colle.
Mlčky jsem na něj vytřeštila oči. Za ním se rozběhl nějakej opilej chlápek s nožem v ruce. Zakřičel na Colla: ,,Vole! Ona je moje. Je ti to jasný?! Em...vole..." škytl a vrhnul se na Colla. Tak nějak jsem toho opilce znala.
Náhle Colle ležel bezmocně na zemi, opilec nad ním a chystal se bodnout.
,,Nech ho být!" zakřičela jsem, ale nikdo mě neslyšel. Opilec bodnul. V tu chvíli jsem si uvědomila, kdo je ten opilec. Je to...William!
On zabil mého bratra, zranil mě a ubližuje mámě. A vůbec. Co se to děje? Proč je tu můj bratr?

Všechno se mi rozmazalo před očima až byla kolem tma. Nutilo mě to zavřít oči a spát. Tak jsem usnula.
Když jsem se ale probrala, ležela jsem vedle...