Ticci Toby A Já

Žádná budoucnost!

Žádná budoucnost

,,Toby?" zašeptala jsem. Sic to bude znít zvláštně, ale leželi jsme v manželské posteli.
Promnul si jednou rukou oči: ,,Už ses probrala?"
,,Co se stalo?" zeptala, když jsem ucítila na mém hrudníku obvaz. Vyhrnula jsem si tričko. Obvaz na mých prsou v okolí srdce byl od krve.
,,No...Clockey...em...uh...ona...bodla tě nožem. Ale je to v poř-"
,,Co?! To né! NÉ!!!" vykřikla jsem a spadla z postele. Začala jsem panikařit. První slza mi stekla z oka. Plazila jsem se pozadu ke zdi. Přitáhla jsem si k sobě kolena a začala brečet.
Toby ospale vstal a přišel za mnou: ,,Zoe...už je to v pořádku. Věř mi. Jen...em...vlastně radši nic."
,,Co? Jak nic! Dořekni to!"

Toby se posadil vedle mě a chytil mě za ruku. Hlavu si opřel o zeď a díval se k protějšímu oknu. ,,Víš Zoe...nemáš v sobě ani kapku krve. Srdce nefunguje. Je to sice nelogické, ale je to tak. Teď jsi na tom stejně jako já. Byla to jediná možnost. Jinak by jsi byla mrtvá úplně."
,,Ne...ne neee!!! To není fér! Ach ne!" jančila jsem. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a již tišeji vzlykala.
Jeho ruka mě objala, tak, že si mě přivinul blíže k sobě a já zavřela oči, až jsem znovu usnula.

***

Probudilo mě sluneční světlo. Otevřela jsem oči, a když jsem konečně zaostřila, zjistila jsem, že jsem stále u Tobyho, ale v posteli.
,,Byl to jen sen. Že ano." šeptala jsem si pro sebe. Odkryla jsem peřinu a zapištěla. Nebyl to sen. Nebyl.

Toby vběhl do pokoje: ,,Zoe! Co je?! Co se stalo?!" a celý vystrašený na mě koukal.
,,To nebyl sen! Proč?! Neee!" řvala jsem a rukama bouchala do postele.
Toby si ke mě přisedl a chytil mě za ruku: ,,Zoe. Normálně žiješ, jen nemáš tep a nepotřebuješ jíst. Jako, jestli chceš, tak jíst můžeš."

Znovu jsem se podívala na obvaz, který byl omotaný kolem mých prsou.
,,Toby? Ty jsi mě viděl nahou?" zeptala jsem se.
Toby hlasitě polknul a mlčel.
,,Toby?" pobídla jsem ho znovu.
,,Jo..." vypravil ze sebe koktavě, „ale jen od pasu nahoru."

Plácla jsem se do čela.
,,Promiň, ale já neměl jinou možnost." omluvil se.
Zhluboka jsem se nadechla: ,,Ono je to vlastně jedno. Stejně mi teď asi nezbývá nic jiného, než už být stále s tebou..."

,,Ty takhle se mnou žít nechceš, viď?"
,,No...lépe řečeno...je mi líto, že nebudu mít nikdy rodinu. Nebudu mít práci a nezažiji stáří po boku mého manžela. Vždyť já nebudu mít ani svatbu!"
V tu chvíli jsem zjistila, že můj život právě skončil...