Ticci Toby A Já

Stupidní William a spolužáci!

____Zoe____
,,Nešahej na mě!" uslyšela jsem křik linoucí se z kuchyně. Pomalu jsem vstala, otevřela dveře a sešla schody. Když jsem se zkrz škvírku dveří podívala do kuchyně, zahlédla jsem Williama. Držel mámu za vlasy. Zrovna se jí chystal uhodit pěstí.
Vběhla jsem za nimi a Williama kopla. No...nejsilnější rána to asi fakt nebyla.
Hned se na mě William otočil s přísným výrazem.
,,Williame! Ty hajzle! Nech ji!" křičela na něj máma. Williamova reakci byla však jen taková...no...odhodil mámu. Ta se bouchla o stůl a chvíli jen ležela a koukala do stropu. Jediné známky života bylo mrkání a dýchání.

Náhle se William vrhnul na mě. Chytil mě silně za vlasy a přitáhl si mě k jeho zrůdnému ksichtu. Dech, který páchl po chlastu, mi byl nepříjemný.
,,Něco se ti nelíbí, zlatíčko?" zeptal se ironicky. Zamračila jsem se s plivla mu do ksichtu: ,,Chcípni! Myslíš, že se tě bojím, ty zrůdo?!"

Hned, co jsem si uvědomila, že jsem řekla něco, co asi ze mě vyjít nemělo, schytala jsem silnou ránu do spánku a následně na to omdlela.

Crrr!

Bezva. Je zase ráno. Počkat! Co dělám v posteli?
Teď jsem si teprve uvědomila, co se včera stalo. Vstala jsem a mířila k zrcadlu. Málem jsem se sama sebe lekla. Kolem oka jsem měla velký fialovomodrý flek. Tak to bude hooodně zlý den.
Rychle jsem se nasnídala, oblékla a vyšla ven. Máma naštěstí spala.

,,Ahoj Zoe." pozdravil mě známý Tobyho hlas.
Bezva. Teď mě uvidí takhle příšerně hnusnou.
,,Ahoj..." zašeptala jsem tiše, hlavu jsem pro jistotu nezvedla. Jenže Toby ke mě přistoupil a ohnul se, aby na mě viděl.
,,Zoe?! Co se ti stalo?" řekl zděšeně.
,,Nic..." odvětila jsem smutně: ,,Jdeme?"

,,Ne! Co se ti sakra stalo?!" zeptal se, trochu se nejspíš naštval. Zamračila jsem se: ,,Hele. Říkám, že nic! Tak mě nech!"

Toby zmlknul. Prvních několik hodin jsme se na sebe maximálně podívali. Toť vše.
Jenže přišla poslední hodina a protože dnes bylo ve třídě málo kluků, byli jsme spojeni na tělocvik.

,,Dnes bude...vybíjená." zařvala učitelka Clarksonová, hodila meza nás míč a pískla. Všichni se rozutekli po tělocvičně. Hráli jsme "Všichni proti všem". Bezva.

Všechno bylo vpohodě, dokud na mě Jeff nehodil silně míč.

*Mimochodem. Jeff je miláčkem všech. Jeho matka je úspěšná podnikatelka a otec profesor na jedné skvělé vysoké škole.*

Míč, který byl na mě právě hozen mě trefil do obličeje. Zasáhl nos s fialovou skvrnu. Začalo to hrozně štípat. Cítila jsem tenký proud krve, který mi stékal z nosu.
Rozbrečela jsem se.
Toby ke mě přiběhl: ,,Zoe. To bude dobrý." a pohladil mě po čele.

Místo toho, aby se Jeff omluvil se mi začal smát: ,,Zoe brečí! Zoe brečí! Je malé dítě! Brečí brečí!" a furt dokola.

Prudce jsem vstala a mířila ke dveřím a následně do šatny. Učitelka jen řekla, ať si odpočinu a ať mi Toby pomůže se opláchnout.

V šatně jsem začala do všeho kopat, brečela jsem. Toby se na mě lítostně díval, a když už jsem nebyla tak nebezpečná pro okolí, což jsem si sedla, přisedl si ke mě: ,,Zoe. Kašli na ně."
Vytáhla jsem si z kapsi kapesník a chtěla jsem si krev utřít, Toby mě však zastavil: ,,Počkej. Udělám to."
Jemně mi krev začal utírat.
,,Proč jsou všichni tak zlí! Proč. Jediný, kdo mi nikdy nic neudělal jsi ty a máma. V noci k nám přišel mámin přítel vožralý a zmlátil mě i ji. A teď tohle."

Toby se usmál: ,,Neboj se, Zoe. Vím jak mu vše oplatit."