Čtvrtá část - Když smrt přichází: Bolestná vzpomínka - 74. kapitola

1.6K 103 32
                                    


Brianna nám nelhala. Opravdu na nás byla tvrdá. Jen jsem čekala, kdy na nějakém tréninku vypustíme duši. A to jsem si loni myslela, že je na nás Oliver tvrdý. Teď na jeho dlouhé tréninky s láskou vzpomínám. Brianna musí být nějaká vylepšená verze Terminátora. Možná zkřížeá s tím záporákem od Transformerů, u kterého si teď nemůžu vzpomenout na jméno. Preceptikon? Deceptikon?

I když Deceptikon by možná mohl být spíš Malfoy, se kterým jsem se záhadným způsobem spojila do týmu. Ne, že by to tedy byl ideální stav. Vlastně díky jeho přítomnosti na trénincích panovala ve vzduchu neustále dusivá atmosféra. Akorát mám pocit, že jsem ji vnímala jenom já.

Většinu času jsem se ho snažila ignorovat, ale to šlo těžko, když mi dělal naschvály. Přímo při tréninku ani tak moc ne, tam mi maximálně někdy překážel, ale dělo se to spíš v šatně. Byly to například zavřené dveře před nosem nebo spadlé věci na zemi. Pochopitelně jsem si to nenechávala líbit a vracela mu to. Užívala jsem pro to svoje bilokantské schopnosti. Jakmile jsem zapadla do sprchy a pustila vodu, přešla jsem do astrální podoby a znova ze sprchy vylezla. Ta neviditelná astrální podoba měla tu výhodu, že jsem se nemusela obtěžovat s oblečením. Rovnou jsem přeběhla do šatny nebo do jejich sprch a rozházela jeho věci. Ale musela jsem jednat extra rychle, aby moje nehybná postava ve sprše nebyla nápadná anebo aby si někdo nevšiml těch kapek kapajícíc z neviditelného obrysu postavy.

Někdy jsme tyhle schválnosti přešli a toho druhého ignorovali, případně pomstu odložili na později, ale někdy jeden z nás vybouchl a začali jsme se hádat. Někdy to bylo i kvůli úplné maličkosti, ale byli jsme schopni se kvůli ní pohádat do krve. Myslím, že zrovna v téhle situaci z nás museli naši spoluhráči šílet. Nakonec, když nějaká taková hádka znovu začínala, tak se ji snažili ukončit dřív, než se pořádně rozjela. Většinou to byla Angelina, která mě zatáhla do sprchy, nebo Fred, který mě vedl z šatny zpátky k hradu anebo kdokoliv jiný vedoucí mě na hřiště. Záleželo na tom, v jaké fázi tréninku a převlíkání jsem tou dobou byla.

Ale dnes jsem měla dost mizernou náladu, a tak jsem byla extrémně podrážděná. Mohla za to McGonagallová. Těsně před tréninkem jsme měli poslední hodinu Přeměňování, kdy jsem se potichu bavila s Alice v poslední lavici. Měli jsme si procvičovat polštářové kouzlo, a to už nám oběma docela šlo, tak jsme v poklidu spekulovali, co znamenají barvy v aurách. Trochu se to zvrhlo v to, že Alice mi popisovala, kdo má ve třídě jaké barvy aury, a podle našich znalostí dotyčné osoby, jsme se něco snažily vymyslet. Ale načapala nás McGonagallová. Naštěstí tedy nezaslechla, o čem jsme se přesně bavili. Ale i tak mě sjela za to, že nedávám pozor. A jenom mě, já jsem podle ní asi viník.

Takže když jsem se dneska chystala vyrazit za Camrálem, ale náhle mi vletěl do cesty Malfoy a já do něj vrazila. Vyedlo mě to z rovnováhy, až jsem málem spadla z koštěte. Udržela jsem se na něm jedině proto, že jsem se v jednu chvíli chytla Malfoye za rameno. Ale jakmile jsem měla zpátky svou rovnováhu a uvědomila jsem si, že mám svou ruku na jeho rameni, tak jsem spěšně ucukla. Ještě bych něco mohla chytit.

„Do háje, Beckerová, nemůžeš dávat pozor?" obořil se na mě.

„Nemůžu, když mi vlítáváš do cesty," nenechala jsem si to líbit.

„Tak se máš pořádně koukat, kam letíš!" odsekl Malfoy.

„Ono by stačilo, kdyby sis uvědomil, že nejsi jedinej na hřišti!" vyštěkla jsem na něj.

„Jasně, protože chytač přeci není pro hru vůbec důležitý," oponoval mi.

„Ne, vždycky. Nemusí to být pokaždý chytač, který vyhraje zápas!"

KateKde žijí příběhy. Začni objevovat