Kate

Čtvrtá část - Když smrt přichází: Lednová rozhodnutí - 73. kapitola

Stejně jako začátkem roku vyvolal vzrušení turnaj tří kouzelníků, který byl už touhle dobou na drbání trochu ohraný, teď byl novinkou famfrpál. Minimálně alespoň co se týkalo naší školy. Nemám ponětí, jak to řešili v Kruvalu a Krásnohůlkách, ale u nás se konal hned následující den obrovský konkurz. Když zmiňuju obrovský, tak byl opravdu obrovský, protože se ten den na hřišti sešla víceméně skoro celá škola. Snad každý, kdo měl koště se chtěl dostat do týmu. Když jsem to ráno viděla všechny ty davy na hřišti, tak jsem vážně nezáviděla Rayovi a Brianně. Jen jsem protočila oči a postavila jsem se do skupinku potencionálních střelců.

Jakmile jsem si pak začala všímat okolí, tak jsem začala rozpoznávat povědomé tváře. Především jsem rozpznávala členy ostatních kolejních mužstev. Začínala mi přitom běhat v hlavě otázka, jestli budu s někým z nich budu v týmu a jestli se tam vůbec dostanu. Ale zasádně jsem se přitom vyhýbala pohledu na zmijozelská, protože mě děsila představa, že budu muset s některým z nich spolupracovat.

V průběhu dopoledne se ani žádné zasádní rozhodování nedělo. Především se napřed vykázali prváci a ti, kteří se ani pořádně nedokázali udržet na koštěti, natož s ním obletět hřiště v nějakém požadovaném čase. Až pak se začalo dít nějaké výraznější rozlišování, takže adepti na chytače si hledali a chytali Zlatonku, potencionální odrážeči si hráli s Potlouky a my zbylí jsme se zabývali Camrálem. Aspoň brankář byl vybraný rychle, protože tuhle pozici zastávala kapitánka a primuska Brianna Fraser. Nejspíš proto si nás střelce zkoušela až jako poslední. Museli jsme jí všelijak obehrávat.

Ale i tak jsme se nakonec nedozvěděli výsledky. Měly být zveřejněné na nástěnce následujícího dne ráno. Všichni jsme proto odcházeli z hřiště nervózní. Tou dobou už nás tam nebylo moc. V průběhu dne se výběr zúžil víceméně na všechny, kteří byli členy kolejních týmu, a pár dalších výjimek. Ten večer jsem nemohla pořádně usnout i přesto, že mě moji přátelé celý večer ujišťovali, že se tam určitě dostanu. Aspoň jsem ten večer nebyla ve společenské místnosti jediná nervózní. Zahlédla jsem Angelinu, jak četla knihu vzhůru nohama, a Katie si v jeden moment popletla sklenici s vodou s kalamářem na inkoust. Jenom Fred a George vypadali víceméně v pohodě.

Tu noc jsem se šla projít ve své astrální podobě. Doufala jsem, že si tak trochu pročistím hlavu, proto jsem zamířila na pozemky. Jedna z výhod mých schopností, můžu se v noci procházet venku a nikdo to nepostřehne. Jen jsem si trochu přičarovala nějaké teplejší oblečení, abych venku nemrzla. Přeci jen máme ještě pořád leden. Se světlem jsem si tolik starosti dělat nemusela. Hvězdy a poloviční měsíc vydávali dostatečnou záři, abych viděla na cestu. Vidala jsem se po zasněžených pozemkách k jezeru. Takhle v noci bylo nádherné. Odráželi se v něm hvězdy, měsíc a hladina byla tak klidná. Jen u mola byla zakotvená kruvalská loď. Zasněžené pozemky a obrys hradu v pozadí tomu dodávaly takovou magickou atmosféru. Však tu ta magie opravdu je.

Náhle jsem zahlédla nějaký pohyb. Zpozorněla jsem. Na molu někdo byl. Že by nějaký kruvalský student? Ze zvědavosti jsem zamířila blíž k jezeru, abych zjistila, kdo to je. Jak šla blíž, tak se mi zdál čím dál povědomější. Nevím, čím to bylo. Možná obrysem postavy, postojem či nějakým gestem. Ale napadala mě jenom jedna osoba. Ono taky zas tak moc kruvalských neznám a proporce Viktora Kruma my nejsou až tak moc povědomé.

Přesto jsem neměla pořád stoprocentní jistotu, když jsem vešla na molo. Byl ke mně otočený zády a hleděl na jezero. Vypadak jako James. Oslovila bych ho, ale neslyšel by mě. Takže jsem se napřed zviditelnila.

„Jamesi?" oslovila jsem ho.

Postava přede mnou sebou cukla a následně se otočil.

„To ti až tak chybím, že za mnou chodíš i v noci?" oslovil mě James.