Čtvrtá část - Když smrt přichází: Klub přátel bilokantů - 65. kapitola

1.7K 110 22
                                    

A/N Vyhrála jsem. Konečně jsem napsala kapitolu o 4000 slovech. Sice jsem stejně šla spát v pět ráno, ale za to může i V zajetí démonů.

Následujícího rána nastal náš první školní den, kdy jsme se měli opravdu začít učit, ale já jsem přesto byla nadšená ze včerejších novinek. Nebyla jsem jediná, většina studentů sršela radostí, akorát z jiných důvodů než já. Všichni byli natěšení na turnaj tří kouzelníků, především poslední ročníky. Vedli se otevřené diskuze, kdo by mohl být naším šampionem. Nižší ročníky zatím zvažovali, jak obejít nové pravidlo a taktéž se přihlásit. Hlavne Fred a George plánovali nějaké použití postaršovacího lektvaru. Z mých lektvarových znalostí bych řekla, že by to mohlo zafungovat, pokud neudělá přímo proti tomu Brumbál nějaké opatření.

Ale moje diskuze s mými přáteli ráno se týkalo něčeho jiného. Byla to totiž první příležitost, kdy jsem jim mohla povědět o včerejším zjištění. Už v ložnici jsem to chtěla říct Hermioně, ale všude byla Parvati nebo Levandule, takže nebyla příležitost. Až nyní u snídaně.

„Takže, bylo, nebylo," začala jsem a přitom jsem se usmívala. Schválně jsem je trochu napínala. Ale aspoň jsem k nim nebyla tak zlomyslná, že bych jim to řekla až po snídani. Takže jsem si zatím jenom mazala dvě topinky máslem. „Se Cedricem to víceméně probíhalo v klidu. Protože pršelo, tak jsme nebyli venku, ale zašli jsme do nějakého nepoužívaného kabinetu. Řekla jsem mu, že jsem bilokantka a co to všechno znamená. V jednu chvíli jsem mu i začala vyjmenovávat, jak je to se schopnostmi bilokantů a to rozdělení moci. Jenže když jsem pak narazila na vysvětlování mrzimorské moci, tak se najednou zarazil."

Udělala jsem menší pauzu, abych si mohla kousnout topinky. Ti tři mě zatím netrpělivě pozorovali.

„Prostě mě najednou popadl a táhl mě pryč. Nevěděla jsem, kam mě vede. Jenom jsem doufala, že ne na nějaké pokusy do nějaké laboratoře. Nakonec to byla jenom mrzimorská společenská místnost."

„Ty jsi byla v Mrzimoru?" vykulila Hermiona oči.

„Ano, a neřeš teď porušení toho řádu. Stejně jsem tam procházela neviditelná, takže mě nikdo neviděl," pokrčila jsem rameny.

„Jak to tam vypadá?" vyptával se Ron.

„No, je to takový žlutý a..."

„Prý tam je hodně bylinek, že si z toho Prýtová dělá další skleník," podotkl Ron, který mě nenechal prostě pokračovat.

„No, nějaký rostliny tam byli, ale zase jich tam nebylo tolik..."

„A prý je někde blízko kuchyně. Takže někde pod zemí, ne?" ptal se dál Ron.

„Sakra, Rone, já se vám tady snažím říct, že je na škole další bilokant, a ty pořád řešíš mrzimorskou společenskou místnost," vyhrkla jsem najednou tlumeným hlasem. Snad mě nikdo nezaslechl. I když on by tomu asi stejně nerozuměl. Raději jsem si kousla znovu do topinky.

„Ty- co?" pozvedl obočí.

„Další bilokant?" zopakovala po mě Hermiona.

„Kdo to je?" zeptal se Harry.

Konečně jsem přitáhla jejich pozornost k tomu zajímavému. „No, Cedric mě tam zavedl a zamířil k Alice, že s ní chce mluvit u něj v pokoji, tak tam šli a já s nimi. Pak mi řekl, ať se zviditelním a chvíli to tam bylo trochu zmatené. Alice nevěděla, kdo a co jsem já, já jsem zase nevěděla o ní, a jenom Cedric věděl v ten moment všechno. Ale pak jsme si to vyjasnili."

„Takže Alice Diggory je taky bilokantka? Celou dobu?" ujišťoval se Harry a pohlédl k mrzimorskému stolu.

Přikývla jsem. „Evidentně to tak je. Akorát ona to netušila."

KateWhere stories live. Discover now