První část - Schopnosti: První hodiny - 8. kapitola

2.7K 229 11
                                    

Poté, co jsem se probudila, jsem rovnou vstala. Podívala jsem se na hodinky na nočním stolku a zjistila jsem, že je šest hodin ráno. Podívala jsem se z okna. Viděla jsem kousek jezera, jak se od něj odráží slunce. Otevřela jsem okno a ucítila jsem na tváři příjemný teplý podzimní vánek. Najednou jsem pocítila touhu běžet a nezastavit se. Vytáhla jsem ze svého kufru tepláky a triko a bleskově jsem se převlékla. Sotva jsem si vlasy dala do gumičky a už jsem scházela schody dolů.

Když jsem sešla dolů do společenské místnosti, zjistila jsem, že se tam vznáší spící duch Nicka. Nejprve jsem si ho nevšimla, postřehla jsem ho, až když jsem jím prošla. Zamrazilo mě z toho a Nicka to probralo.

„Och, dobré ráno. Není trochu brzy na vstávání?" zeptal se mě.

„Jenom jsem si chtěla jít zaběhat a projít se po pozemcích," odpověděla jsem mu. „Venku je krásně a tak toho chci vyžít."

„Jistěže," souhlasil se mnou. „Nepochybně to láká k procházce, ale já bych si nyní raději ještě trochu odpočinul."

„Vlastně," začala jsem trochu opatrně „nevadilo by Vám, kdybyste mi ukázal cestu na pozemky? Jsem tu nová a ještě se tu nevyznám."

Nick chvíli váhal, ale pak přikývl. „Pochopitelně, že Vám pomůžu. Jako rytíř jsem vždy pomáhal ostatním a i po smrti se snažím pomáhat."

Vyšla jsem ven ze společenské místnosti, čímž jsem probudila také Baculatou dámu, která byla ale torchu rozmrzelejší než Nick. Nicholas se vznášel přede mnou a občas mě upozornil na nějakou nástrahu, jako například na chybějící schod, který musíte přeskočit. Zavedl mě až na jedno nádvoří, odkud se dalo jít na pozemky. Tam jsme se s Nickem rozloučila a poděkovala jsem mu. Otočila jsem se zády k hradu a vyběhla jsem.

Líbil se mi ten pocit volnosti, když mi vítr vlál ve vlasech. Většinou jsem běhala pouze na hodinách tělocviku, ale teď bylo docela příjemné si zaběhat. Možná to bylo tou krajinou okolo. Je mnohem lákavější běhat v příjemném prostředí než v tělocvičně. Běžela jsem kolem lesa, a když už jsem nemohla popadnout dech, doběhla jsem k jednomu velkému starému stromu na pozemcích a sedla jsem si pod něj.

Opírala jsem se o strom a dívala jsem se na oblohu, když mě něco švihlo přes pravou ruku. Podívala jsem se na svou ruku a měla jsem tam slabou červenou čáru. „Au," řekla jsem překvapeně. Vzápětí jsem zaznamenala kousek od svojí hlavy pohyb. Podívala jsem se tím směrem a spatřila jsem, jak přímo na mou hlavu letí velká mohutná větev. Všechno se to seběhlo v několika vteřinách, že jsem nestihla vůbec zareagovat, už jsem se viděla s rozmlácenou hlavou.

Místo toho jsem ucítila, jak mě něčí ruka stáhla na stranu. Větev těsně minula mou hlavu a přísahala bych, že jsem cítila, jak se mi otřela o ucho. Dopadla jsem na levý bok a než jsem si stihla uvědomit, co se děje, strom mi kolem levé nohy obmotal své větve a vytáhl mě do vzduchu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se mě někdo pokusil chytit, ale strom ho větví odstrčil. Strom mě protáhnul několikrát korunou, přičemž jsem ucítila snad sto švihnutí větvičkami do tváře.

Pak jsem zahlédla několik barevných záblesků u kmenu stromu a vzápětí se strom otřásl. Sevření mojí nohy trošku povolila a já jsem mohla vyklouznout. Podařilo se mi zachytit se nejbližší větve, protože jinak bych spadla z výšky několika metrů. Bohužel, v další chvíli se po mně ohnal strom větví. Podařilo se mi vyhnout, ale přitom jsem se omylem pustila. Letěla jsem dolů a cestou jsem schytala pár další švihnutí větvičkami. Snažila jsem se chytit nějaké větve, ale nedařilo se mi to. Strom schválně uhýbal větvemi. Někdo se mě marně pokusil chytit. Dopadla jsme na svoji levou nohu, která už tak byla pohmožděná od sevření větví. Možná se mi to zdálo, ale asi jsem zaslechla nějaké křupnutí. Noha se pode mnou podlomila a já jsme v ní ucítila nesnesitelnou bolest.

KateKde žijí příběhy. Začni objevovat