První část - Schopnosti: Půlnoční závod - 16. kapitola

2.4K 182 0
                                    

I když jedno řešení by tu bylo. Ale nemám na to moc času. Musím si pospíšit.

Zívla jsem a protáhla se. "Jsem unavená. Už si půjdu asi lehnout."

"Půjdu taky," řekla Hermiona a tím mi narušila plány. Důležité je, aby teď nešli spát kluci.

"Tak dobrou noc, kluci," popřály jsme klukům dobrou noc a odešly jsme nahoru. Šla jsem rychle, možná to až bylo Hermioně podezřelé. Jenže já jsem se jí potřebovala rychle zbavit.

Proto jsem se zastavila přede dveřmi ložnice. "Sakra," zaklela jsem. "Já jsem si odpoledne nechala úkol ve společenské místnosti. Za chvíli přijdu," řekla jsem Hermioně a seběhla jsem schody dolů. Dole pod schody jsem se zastavila a podívala se nahoru. Hermiona už naštěstí odešla do ložnice. Ze společenské místnosti jsem zaslechla hlasy kluků. Naštěstí se nechystají teď do ložnice a navíc byli otočeni zády ke mně. Takže jsem potichu přeběhla ke schodišti, které vedlo k chlapeckým ložnicím. Vyběhla jsem nahoru a potichu jsem vklouzla do ložnic prvního ročníku.

Všichni kluci už naštěstí spali. A někdo z nich, asi Neville, pěkně nahlas chrápal. Měli tu pěkný nepořádek a potřebovali by tady vyvětrat. Přešla jsem ke dvěma postelím, které byly jako jediné prázdné. Nad jednou z nich byl plakát Kudlejských kanonýrů. A vedle té druhé, Harryho postele, která byla stejně jako moje u okna, se opíral o stěnu Nimbus 2000. Vzala jsem koště a otevřela jsem okno, které přitom zavrzalo. Zarazila jsem se a čekala, jestli to někoho nevzbudilo. Někdo se pohnul a zamumlal "Zavřete okno, táhne sem," ale jinak to nikoho nevzbudilo.

Podívala jsem se na hodinky. Za minutu tam mám být. Vykoukla jsem z okna. Sevřel se mi žaludek. Je to teda pořádná výška a já jsem pěkně šílená, když to dělám. Nasedla jsem na koště a vylezla jsem na okno. Na chodbě jsem uslyšela kroky. Kluci už jdou možná spát. Nemám na výběr. Zavřela jsem oči a vyskočila z okna.

Opřel se do mě vítr. Otevřela jsem oči. Padala jsem dolů a zem se nebezpečně blížila. Chtěla jsem křičet, ale zarazila jsem se. Místo toho jsem jen vyjekla. Můj mozek nefungoval, v hlavě jsem měla prázdno. Krev mi bušila ve spáncích. V hlavě se mi objevila jedna myšlenka: Zvedni to koště!

A já jsem narovnala koště a zastavila jsem se. Srdce mi bušilo jako splašené. Oddechla jsem si. Pak jsem otočila koště k jezeru a vyrazila jsem vpřed. Tohle koště je opravdu rychlé. Užívala jsem si ten pocit volnosti. Během chvilky jsme doletěla k jezeru. Přistála jsme kousek od tří postav a došla jsem k nim. Začala mi být zima a tak jsem se zachumlala do bundy. Bohužel jsem měla u bundy rozbitý zip, takže jsem si ji nemohla zapnout. Pod bundou jsem měla jenom lehké pyžamo, takže mi byla pořádná zima. Foukal silný vítr. Podívala jsem se na nebe. Měsíc občas schoval nějaký mrak a na obzoru byl jeden veliký. Budu ráda, když nám do toho nezačne pršet.

"Sama? Bez kamarádů? To se divím," ušklíbl se Malfoy, když jsem k nim přišla.

"Hlavně, že ty si přišel sám," oplatila jsem mu poznámku, když jsem uviděla Crabbea a Goyla.

Potom si všiml mého koštěte. "Nimbus 2000? Ví Potřík, že jsi mu šlohla koště?"

"Ty to možná neznáš, ale někteří lidi mají kamarády, kteří jim někdy něco půjčí." Opět lžu. Ale tentokrát někomu, koho nemám ráda, takže to není až tak strašné. Přejela jsem pohledem na jeho koště. "Kometa Dva šedesát? Tohle není školní koště." Díky svému školnímu trestu jsem tohle mohla s jistotou prohlásit. "Že by ti tatínek poslal košťátko na hraní?" ušklíbla jsem se.

KateKde žijí příběhy. Začni objevovat