Kate

Druhá část - Deník: Vězeň ve vlastním těle - 38. kapitola

 Doufala jsem, že to vyvrátí. Potřebovala jsem slyšet, že to není pravda. Jenže on to potvrdil.

„Ano. Tohle jméno jsem se později rozhodl používat," řekl mi a udělal krok směrem ke mně.

Couvla jsem. „Nepřibližuj se ke mně!" vyjekla jsem.

„Kate," oslovil mě uklidňujícím hlasem. „Nic se nestalo. Jsem pořád ten Tom, kterého znáš. Nic se nezměnilo."

„Změnilo! Zabil jsi spoustu lidí. Harryho rodiče, třeba."

„To jsem nebyl já," zavrtěl hlavou. „Tohle udělalo moje budoucí já, ale ne já."

„Jenže to je to samé," namítla jsem.

„Není," zavrtěl znovu hlavou. „Teď jsem jenom patnáctiletý kluk a ty jsi jenom třináctiletá holka. Nikdy nevíš, co provedeš v budoucnosti. Možná budeš dělat ještě horší věci."

„Nebudu. Taková nejsem."

„Lidi se časem mění. A pokud chceš uspět a přežít, musíš být silná a dělat věci, které dělat nechceš."

„Řekl jsi, že ti je patnáct let. Jaké věci jsi musel udělat, že už toho tolik víš?" zeptala jsem se ho.

„Už jednou jsem ti řekl, že existují lidé, kteří jdou po bilokantech. Kvůli takovým lidem jsem přišel o matku a musel jsem vyrůstat v sirotčinci. Možná jsi také kvůli nim neměla rodiče."

„Co je to za lidi?" zeptala jsem se.

„Říkají si Řád Modré Hvězdy. Doufej, že se s nimi nikdy nesetkáš."

„Ty ses s nimi setkal?"

„Jenom s pár členy, když mi bylo čtrnáct. Tehdy jsem musel poprvé někoho zabít." Ztuhla jsem. Věděla jsem, že Voldemort zabil mnoho lidí, ale že zabil i Tom? Můj Tom? „Musel jsem to udělat, ale lituji toho. Jinak by zabili oni mě."

„Proč by někdo chtěl zabít čtrnáctiletého kluka?" pokračovala jsem ve výslechu.

„Nevím," pokrčil rameny. „Ale doufám, že jsem to v budoucnosti zjistil."

Když mi došly otázky, na chvíli jsem se odmlčela a dívala se do země. Tom toho využil a udělal několik kroků ke mně.

„Řekla jsem ti, aby ses nepřibližoval," sdělila jsem mu, ale už jsem do toho dala moc rázu. Neposlechl a za chvíli stál u mě.

„Záleží mi na tobě. Jen nechci, aby se k tobě také dostal ten řád a ublížil ti."

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „Ale ty sám jsi mi ublížil. Loni jsi mě málem zabil."

„To jsem nebyl já," namítl a položil mi ruce na ramena. „Kdybych věděl, kdo jsi, nikdy bych ti neublížil."

Odstrčila jsem ho od sebe. „Nedotýkej si mě. Možná bys mi neublížil, ale využíváš mě. Celý tenhle rok mě nějak využíváš."

Zamračil se. „Jak jsi na to přišla?" zeptal se.

„Tohle mi napsalo moje budoucí já." Kývla jsem hlavou směrem ke vzkazu, který jsem si před chvílí četla a na kterém stálo: Tom Raddle je pravé jméno Voldemorta. Využívá tě, aby mohl na škole škodit.

Jakmile si to Tom přečetl, zvedl hlavu od vzkazu a podíval se na mě. Nadechnul se a chtěl mi něco říct, ale byla jsem rychlejší: „Nesnaž se mi vykládat, že to není pravda, protože já sama sobě věřím."