Destroy(ed) •DOKONČENO•

2.díl

Zůstanu v koupelně, dokud nespotřebuji všechnu horkou vodu a z hlavice nezačne dopadat ledová. Zabalím se do chlupatého županu, vyčistím zuby a zahledím se na sebe do zrcadla.

Velké hnědé oči a temné kruhy pod nimi. Chvějící se úzké rty, polodlouhé rovné vlasy, malý nos. Příbuzní tvrdí, že jsem podobná mamince. Já nevím, nedokážu to posoudit, nikdy jsem ji nepoznala. Zemřela den po tom, co mě porodila.

Možná proto mě otec tak nenávidí. Třeba mi za její smrt dává vinu. Asi má pravdu. Nebýt mě, byla by tu a ti dva by měli spokojený život.

Zahrnuje mě sice prvním posledním, co se týče materiální stránky, ale s tou emoční už je to horší. Nevzpomínám si, že by mi kdy pomohl s domácí úlohou. Na to zařídil ty nejlepší profesory v Británii. Nezajímal se o mé známky, neptal se: „Tak co, jak bylo ve škole?“. Nikdy mi nepomohl s pečením koláčků na naše besídky, vlastně ani žádnou z nich nenavštívil.

Kdepak.

To vše pro mě dělal Matt. Žije s námi, co si jen dokážu vzpomenout. Má řídnoucí vlasy a šedivé vousy na bradě. Kolem očí ho zdobí jemné vějířky vrásek, pořád se usmívá. Je mi bližší než vlastní rodina. Proto jsem se mu ani dnes nešla nahlásit, jako to dělám pokaždé. Poznal by, že se něco stalo, a já o svém zážitku rozhodně nehodlala s nikým mluvit. Nepochybovala jsem, útočník by svou hrozbu dodržel. Dal mi to jasně najevo.

Zavrtím hlavou, donutím nohy k pohybu a vklouznu do své ložnice. Ani se nenamáhám rozsvítit světlo, chci jen jedno. Zachumlat se do peřiny, přetáhnout si ji přes hlavu a ignorovat celý tenhle nemocný svět.

Probudí mě příliš hlasité bouchnutí dveří. Takhle ke mně vždycky vtrhnul jen jediný člověk.

„Rose!“ prořízne konejšivé ticho silný hluboký hlas.

Jo, je to můj otec.

„Rose, dělej, vstávej!“

Neochotně rozlepím víčka a zahledím se do prostoru šeré místnosti. Skrz špatně zatažené závěsy prosvítá pár slabých paprsků slunce, ten životodárný kotouč se své vlády zjevně ještě nevzdal. Ani během listopadu, stále ještě si dokáže vybojovat pár dnů.

„Vnímáš mě? Nemám na tebe celý den,“ dojde mu trpělivost, dvěma dlouhými kroky přejde k mé posteli a hrubě mi strhne peřinu. Zachvěju se zimou. Tenké dlouhé pyžamo mě v chladném ránu příliš spolehlivě neochrání.

„Už je princezna konečně vzhůru?“

Na posměšný tón v jeho slovech nezareaguji. Ani nedám najevo, jak moc mě zranil, před mým necitelným otcem by to stejně nebylo nic platné. Ráda mu ukazuji své silné stránky, musí vědět, že ani jeho zacházení ze mě neudělalo trosku.

Hrábnu po županu, zabalím se do něj a vklouznu do domácích pantoflů. „Tak co se děje?“

Vztekle sevře rty do úzké linky, sepne ruce za zády a pomalu se vydá k obrovskému oknu, jedinému v celé ložnici. Hledí zasněně ven, vlastně by udělal cokoli, jen aby se mi nemusel dívat do očí. Nepotřebuji ani umět číst myšlenky, jen si spojuji, co vidím. „Dnes budeme mít na večeři vzácné hosty.“

Opřu se o sloupek své postele a trpělivě čekám, co se dozvím dál.

„Jeden z mých obchodních partnerů chce probrat novou smlouvu. Víš, rádi bychom spojili naše firmy a udělali z toho nejmocnější právnickou kancelář v zemi!“

„To je sice pěkné, ale co s tím mám já společného?“

Obrátí se ke mně rychlostí blesku. Ano, typický právník. Ve tváři mu sedí neměnný tvrdý výraz, náznak emocí byste nenašli ani pod mikroskopem. Nechápu, jak mohla má maminka s někým takovým žít.

Můj otec vlastní jednu z nejprestižnějších právnických firem v Británii, je jejím nejvyšším představitelem. Vyhledávají ho ty nejmocnější osobnosti nejen z Londýna. A on si ten zájem užívá, naše vila je jasným důkazem. Proto mě spolužáci na střední nemají v lásce. Dívají se na mě skrz prsty, protože můj táta patří do vyšší vrstvy. Automaticky mě zaškatulkovali podle něj, což mi vždycky neskutečně ubližovalo. Už je nezajímalo, že se mu nepodobám. Nechápali náš vztah, nevěděli, že bych se nejradši odstěhovala někam daleko. Kdepak! Jednodušší je člověka hned odsoudit… Někdy mi z celého světa bylo na zvracení.

„Ty, drahoušku,“ osloví mě přeslazeným hláskem, „nám budeš u večeře dělat společnost.“

„A to proč?“ vyštěknu naštvaně. Hodlá mi ještě rozkazovat?!

„Protože,“ protáhne spokojeně, „můj přítel s sebou vezme svého synovce. Je o rok starší než ty, padnete si do oka, však uvidíš. Musíš ho zabavit, dokud budeme s Danielem probírat obchodní záležitosti.“