Big boys don't cry💧.. |Taegi|

Zataženo.

Venku bylo opravdu pěkně. A proto Taemu nešlo do hlavy, proč jsem si vzal dlouhý rukáv.

,, Nechápu, proč jste si vzal ten dlouhý rukáv. Je opravdu vedro. " Usmíval se.

Nic jsem neříkal, jen pěkně hlasitě polkl.. nebylo to sice v plánu, abych byl slyšet přes celou ulici.. Ale bylo to lepší, než mu vysvětlovat můj oděv.

,, Já.. neměl jsem zrovna co na sebe a tak jsem čapl první kus hadru v dohledu.. " Zalhal jsem. Taehyung mě hned na to probodl pohledem. Začínal jsem se bát, že mě přeci jen odhalí. ,, Tae.. chtěl jsem se na něco zeptat, než odejdu." Dodal jsem po chvíli a zastavil se uprostřed chůze.

,, Ano? Poslouchám. "

Moje ruce zajely do kapes u kalhot.
Letmo jsem se rozhlédl po okolí a nadechl se.

,, Proč pořád oddalujete tu schůzku u vás v poradně. " Bylo to venku. Ta věc, na kterou jsem se chtěl zeptat již od první chvíle setkání.

Místo odpovědi jsem dostal jen úšklebek..

,, Pokud by jsi radši seděl na pohovce a nechal se vyslýchat od cizího člověka, který stejně z tebe ty informace bude sebevíc jen páčit, můžeme zvolit i tuhle možnost. " Řekl.

Na to jsem se dal znovu do pohybu, protože se mi Taehyung vzdaloval příliš daleko.

,, Počkat!! " Rozběhl jsem se za ním. Vsadím se, že bych se klidně i mohl podobat slonovi, když běžím. Moje kroky totiž připomínají sloní stádo než cokoliv jiného.. ,, Jdeme tedy na tu zmrzlinu? "

,, Myslel jsem, že by jsi se radši nechal vyslýchat. " Otočil se na mě a já prudce zabrzdil, protože jsem se ocitl na milimetr blízko od jeho, teď již, úchylně tvářícího se obličeje.

,, To jsem neřekl.. jen jsem se chtěl zeptat, proč to pořád oddalujeme.." Vzdychl jsem a podíval se mu do očí.

Chvíli bylo úplné ticho.. Moje uši zaznamenaly pouze projíždějící auto a nějaké holubi vedle na trávníku.

,, Protože je to svým způsobem i součást terapie.. když tě to tak zajímá.. Snažím se tě přesvědčit, že trávit čas s lidmi je důležité. "

Znova jsme se dali do mírného pohybu.

,, Opravdu si myslíte, že chozením na zmrzlinu a do kavárny mě o takové hovadině přesvědčíte??.." Ironicky jsem se zasmál a zakroutil hlavou.

Můj pohled se náhle zastavil na jeho zaskočeném obličeji. Zatím co jsem se smál, on se díval do země a kousal se do rtu. Bylo vidět, že ho má slova zaskočila.

Poznal, že ho sleduji a tak vytáhl z pod rukávu své hodinky, aby se podíval, kolik je.

,, Wau.. Tak pro dnešek bychom se mohli rozejít. Ten čas letí.. Zatím, na viděnou, Yoongi.." S úsměvem mi zamával a rychlým krokem si to odkráčel pryč.

Zděšeně jsem ho pozoroval. Když zmizel za rohem baráku, povzdechl jsem si a vydal se domů. Mrzelo mě, co jsem mu řekl. Nikdy bych mu neublížil.. Toto se nemělo stát..

A proto se moje nohy rozběhly za ním. Na to, že běhám pomalu, teď bych mohl s klidem říct, že stačím i na levharta. Doběhl jsem za roh ulice a v dálce spatřil jeho zářivou košili. Běžel jsem dál..

,, Tae!!! Čekejte!! " Zakřičel jsem přes celou ulici.

Všechno by bývalo možná dopadlo dobře, kdybych omylem nezakopl o kámen a nerozplácl se na chodníku jako lívanec.

Z dálky jsem poznal, že se dotyčný, kvůli kterému jsem se málem zabil, rozběhl za mnou. Opřel jsem se o paže a zvedl se. No sláva.. Při dopadu se mi podařilo roztrhnout si rukáv na jedné ruce. Zděšeně jsem se podíval na krásně viditelné, řezné rány ze včerejška. Super..

,, Jsi v pořádku?!! " Vyplašený Taehyung se ke mně okamžitě přiřítil a oprášil mi zezadu kalhoty. Když mi rukama neplánovaně přejel i po zadku, musel jsem se jemně usmát.

,, Ukaž mi to.. " Vzdychl a vrhl se a moji ruku, za kterou jsem se jako idiot držel.

,, Nenenene! " Vypískl jsem a dal si ruce za záda. Nechápavě mě sledoval. ,, Jsem úplně v pořádku.." Usmál jsem se křečovitě, čímž jsem se doslova prokecl.

,, Mám ti věřit? " Zeptal se.

×××
- Haii ^^
Moc moc se omlouvám, že dlouho kapitola nevyšla.. ale who cares?
Mehehe. Na mě není spoleh.
:----) snad se vám část líbí.
*ADRIS*