Big boys don't cry💧.. |Taegi|

Neprší.

Když jsem otevřel oči, slunce už svítilo jasně a vysoko nad domy.

Očividně jsem usnul.

Snažil jsem se rukama zvednout, ale byly moc vyčerpané. Nedokázaly unést váhu mého těla. Rozhlédl jsem se. Moje tělo leželo v kaluži krve.

Nejdřív jsem se nesmírně lekl a spanikařil, ale potom mi to docvaklo. Koukl jsem na řezné rány a prohlížel si každý kousek odchlípnuté kůže.

Bolelo to víc než čerstvá rána.

Konečně se mi podařilo postavit se na nohy a dojít se podívat kolik je hodin.

Co že? Půl devátý?

Před půl hodinou jsem měl mít schůzku s Taem.

Sakra!

Rychle jsem doběhl do koupelny a svlékl se. Vběhl jsem do sprchy a pustil na sebe vlažnou vodu. Kapky dopadaly na mé tělo a omývaly stopy zaschlé krve.

Vylezl jsem ze sprcháče a bleskurychle se učesal. Moje vlasy sice vypadaly příšerně, ale.. Nesmím ztrácet čas.

Hodil jsem si na tělo oblečení, včetně dlouhého rukávu u trika, aby nebyly vidět řezné rány, a boty. Popadl klíče, kabát a šálu.

Otevřel jsem dveře a zabouchl.

Běžel jsem jako střelený po ulici směrem na zastávku. Dnes jsem to vzal jinudy. Abych nemusel přeskakovat tu louži.

Nepršelo, což byl zázrak.

Moje kroky skončily na zastávce, kam zrovna přijel bus. Zdá se mi to, nebo dneska se mi prozatím vede dobře?

Nastoupil jsem, sedl si k okénku a koukal se ven. Stroj se rozjel a já sledoval ulice okolo. Autobus nejel dlouho, což mi vyhovovalo. Nechtěl jsem přijít moc pozdě.. Nechtěl jsem rozčílit Taeho. On byl moc hezký, když se usmíval. Neslušelo mu, když se mračil.

Zarazilo mě, když jsem za minutku uslyšel zabrzdění autobusu. Popadl jsem tašku a rozběhl se ke dveřím. Ty se otevřely a já spatřil Taeho, jak stojí na zastávce, opřený o značku.

Nechápal jsem, kde se tu vzal.

Stál jsem na místě a koukal s otevřenou pusou před sebe. Dneska mu to ohromně slušelo.
Když mě spatřil, vykouzlil se mu na tváři ten jeho úchylný úsměv.

,, Dobrý den Yoongi, je dost, že jste konečně dorazil. " Uvítal mě Tae.

Pohlédl jsem na něho a nevěděl co říct.

,, Omlouvám se.. " Sklopil jsem pohled a začal se červenat.

Chytl mě za ruku a odtáhl do své ordinace.
Myslel jsem, že se zblázním z jeho doteku a začal jsem se více červenat.

,, Jsi jako rajče, nemáš horečku? " Uchychtl se a přiložil mi svou dlaň na čelo.
Zrudl jsem ještě víc. Cítil jsem se jako malé dítě a ne jako dospělý člověk.

Skrývám v sobě opravdu každou část svého já. Ale s Taehyungem je to jiné. Nebojím se mu ukázat detaily. Pravou tvář.

Nebojím se mu svěřovat. Důvěřuji mu, jako jedinému člověku na planetě. Nikdo mě zatím nedokázal přinutit mluvit o tom nejhorším. On je opravdu výjimečný...

,, Jsi v pořádku? " Upravil si vlasy. Nevšiml jsem si toho, že už jsme před budovou, kde se nachází jeho ,, ordinace " ..

,, Omlouvám se.. "

,, Už se neomlouvej.. Připadám si blbě.. Jako zlý Tae.. " Řekl.

Bylo mi úzko.

,, Ty přeci nejsi zlý.. " Vyhrkl jsem v zápětí.

,, Kdo říká, že ne? Co když jsem ve skutečnosti zrůda, co využívá každou tajnou věc, co mi svěříš? "

Najednou jsem se cítil v rozpacích.

,, Nad tím jsi neuvažoval, co? " Jemně se kousl do rtu.

Netušil jsem, co mám znova říct.

,, Já ti ale věřím i tak.. Jsi můj.. " Zarazil jsem se a chytl se za pusu. Co jsem to řekl..? ,, Promiň.. už nebudu mluvit. "

,, Dopověz to! Ihned. " Poručil.

Docela jsem se lekl. Nebyl jsem na to absolutně připravený.

,, No.. Jsi můj ... ehm.. psycholog. " Zatvářil se divně. Ve skutečnosti jsem chtěl říct něco jiného, ale nikdo to nemusí vědět.

,, Mm.. aha. " Nazdvedl obočí. ,, Nooo.. nemáš chuť na zmrzlinu? "

,, Ani nevím.. upřímně? Nikdy jsem nějako zmrzlinu nemusel.. "

,, Oh. Tak tam, kam tě vezmu, mají nejlepší borůvkovou zmrzlinu. " Mrkl na mě.

Vůbec ho asi nezajímá, že jsme měli mít schůzku v jeho soukromé ordinaci.

,, Borůvkovou nemusím. " Snažil jsem se to zamluvit.

,, Mintová? " Zeptal se opět s tím jeho úchylným hlasem.

,, Meh. Přemluvil jste mě, Tae. "

×××
- Haii :3
Další kapitolka je na světě. Snad se vám líbí.
*ADRIS*