Big boys don't cry💧.. |Taegi|

Deštík.

Uběhlo hodně sekund, minut, hodin, dnů, týdnů..

Nedokázal jsem se přinutit zavolat Taemu. Chtěl jsem s tím něco dělat. Ztratil jsem všechno. Ale bylo na čase zase vstát a ožít.

Zvedl jsem telefon, ležící na pohovce.

Moje třesoucí se dlaně svíraly mobil a nešikovné prsty mačkaly ikonky.

Doktor Taehyung.

Přečetl jsem jméno a čekal. Přemýšlel jsem, co mu řeknu.. Týdny jsem se neozval a najednou zavolám?

Oh..

Omylem jsem malíček položil na zelené tlačítko. Během sekundy se ozval Taehyunga hlas.

,, Dobrý den Yoongi.. tak kdy se sejdeme?.. " Zeptal se, aniž bych stihl něco říct.

,, Ehmm.. Dobrý den. No.. já vlastně. Vlastně jsem zavolal omylem.. " Vypadlo ze mě v rychlosti.

Počkat. Co to zase plácám? Vždyť..

,, Heh.. Ale dlouho jsme se neviděli. Máte čas zítra v osm? Už nemá pršet. Snad budete suchý.. " Řekl a já poznal, že se zase usmívá.

,, No.. to asi nemůžu. Mám určitě něco v .. " Nestihl jsem doříct větu.

,, Yoongi. Zítra v osm u mě na klinice. "

Chvíli jsem mlčel.

,, Fajn.. " Vzdychl jsem tak hlasitě, že to musel slyšet.

,, Těším se. Zatím nashle. " Rozloučil se a típl hovor.

Odhodil jsem telefon na gauč a roztáhl se přes celou zem. To snad nemyslí vážně..
Rád ležím na zemi.. Nesmírně mě to uklidňuje. Poslední dobou tu ležím a přemýšlím o mém psychologovi. O jeho teplých dlaních. Jeho nádherném úsměvu a krásném hlase. Jak se směje vždy, když se to nehodí. Vždycky nevhod..

Jeho kaštanové oči a upřímný pohled. Rychlý krok a nekončící otravné kecy.

Co se to děje..

Pomyslel jsem si.

Ležím na zemi a přemýšlím. Myslel jsem na minulost. Vzpomínal jsem si. Vybavil jsem si vše...
Kde jsou ty časy, kdy jsem vzal nůž a řezal se do žil? Krev tekla proudem a já se usmíval? Už na to nemám sílu? Bojím se snad?

Stává se ze mě nula. Srab. Jak každý říkal. Nic nedokážu. Jsem jen odpadek, co se trápí k smrti. Nikdo o něj nestojí. Nejeví o něj zájem ani on sám.

Vstal jsem a doplazil se do kuchyně se slzami v očích. Venku bylo ponuro. Chystal se večer. Opřel jsem obličej o zeď a cítil, jak mi moje slzy stékají po krku.

Jak mě zase svírá ten pocit. Deprese. Smutek. Slabost.

Otevřel jsem šuplík a vytáhl z něho ostrý nůž. Chvíli jsem si prohlížel jeho hrot a brečel.

Vzpomněl jsem si na ten pocit, když se nůž zabodl do mé kůže a neohroženě řezal.

Řezal hluboko.. jindy jen na povrchu. Nechal jsem ho. Vždy jsem ho nechal vyhrát. Zmocnila se mě chtíč to znovu udělat. Opřel jsem se o linku a zapíchl jemně špičku nože do předloktí. Sykl jsem bolestí a zavřel oči plné slz. Po ostří nože stékaly kapky krve. Z mých očí se valily slzy a z mé pusy vzdychy.

Řezal jsem.

Jezdil hrotem po kůži a kreslil krvavé stopy. Byl to úžasný pocit. Moc se mi to líbilo. Otevřel jsem oči a díval se, jak moje ruka trpí.

Jak se vzpírá. Jak mi nevěří. Chce, aby to přestalo.

Na mých ústech se objevil jemný náznak úsměvu. Skoro jsem zapomněl, jaké to je se smát.

Po pár minutách se na lesklém povrchu linky vytvořily loužičky krve.

Odhodil jsem nůž do dřezu a sedl si na dlažbu uprostřed kuchyně. Sledoval jsem svůj výtvor na ruce a rozmazával krev.

Sakra Yoongi..

Je konec. Meh. Jsi nula a nic víc. Tvůj život si zaslouží klid.

Chytl jsem svůj obličej do dlaní a držel své oči křečovitě zavřené. Kdybych je otevřel, asi bych to nezvládl...

Svalil jsem se na zem a fňukal jako malé děcko.

Pořád ještě žiju..

Kdy už to skončí?

Ach Tae..

Vrať se ke mně..

Zahřej mé ruce a roztav moje srdce.

Zlomilo mě to. V mém srdci se objevila skulinka v níž hnízdil můj překrásný psycholog a já ji nedokázal zavřít.

×××
-Haii ^^
Tahle kapitola je trohu depresivní. Ale já musela. :3 I hope u like itt.
*ADRIIIS*