Mé jméno, má krev III (Harry Potter FF)

Kapitola sedmačtyřicátá - Zničeni strachem

„Víte, jestli se z mého trezoru něco ztratilo?" zeptala se Laura trpělivě, protože na tuhle otázku jí doposud nikdo neodpověděl.

„Jde o jeden z nejzabezpečenějších trezorů v nejnižších patrech," připomněl jí Draco, „skřeti nemají oprávnění vědět, co se v nich ukrývá. Poskytují vlastníkům naprostou anonymitu. Nemohli jsme tedy obsah trezoru nijak zkontrolovat. Budeš to muset udělat sama."

„Jistě," přikývla zamyšleně, „odveďte mě tam rovnou, ať víme, na čem jsme. Není to problém?"

Svou otázku směřovala Harrymu jako vedoucímu vyšetřování. „Myslím, že to ničemu neuškodí."

„Podle předpisů s tebou musí jeden zaměstnanec banky a skřet s příslušným oprávněním," upozornil ji Draco. „Pane Goroku!" zavolal na jednoho skřeta stojícího opodál.

Skřet přišel až k nim, propletl své dlouhé prsty a uklonil se. „Přejete si?"

„Slečna Blacková by ráda navštívila svůj trezor, aby pomohla při vyšetřování," vysvětlil mu Draco trpělivě.

„Jistě," souhlasil Gorok, „a má madame svůj speciální klíč?"

„To snad nebude nutné vzhledem k okolnostem –" začal Draco ostře.

Laura ho však přerušila. „Mám svůj klíč, pane Goroku, buďte tak laskav a zaveďte mne dolů."

„Zůstanu tady a dohlédnu na výslech svědků," rozhodl se Harry. „Anthony, doprovoď pro jistotu Lauru dolů, kdyby se něco semlelo," očima dloubl podezřívavě po skřetovi i po Dracovi.

„Jistě, šéfe."

Gorok, Draco, Laura a Bale zamířili k jedněm z vysokých dveří mířících ven ze sálu. Vešli do chodby s hrubě otesanými kamennými zdmi, kde plály pochodně. Skřet hvízdnutím přivolal malý vozík, který vyjel z temnoty a po kolejích dorachotil až k nim. Nikdo nepromluvil ani slovo. Draco s Gorokem se posadili dopředu a Laura s Baleem za ně.

Vozík se škubavě rozjel a začal nabírat na rychlosti. Proháněli se kolem řady trezorů, vozík začal zatáčet a proplétal se nekonečným labyrintem chodem. Klesali níž a níž, kličkovali mezi stalaktity a vzduch kolem se ochlazoval. A pak se vozík prudce zastavil.

Gorok vyskočil jako první, popadl lucernu a zmizel v nedaleké chodbě. Ostatní vylezli ven poněkud nejistě.

„Držte se u sebe," varoval je Gorok, „tyhle chodby jsou vybudovány jako bludiště, jedna chybná odbočka a už se nenajdeme."

Uposlechli jeho rozkazů a následovali ho v bezprostředním závěsu. Skřet znal chodby jako své boty. Zabočili už tolikrát, že všichni tři vzdali pokus si cestu zapamatovat. Ani Laura neměla ponětí, která z odboček vede k jejímu trezoru. Nebyla tady dole sedm let. Naposledy v den, kdy si trezor u Gringottových založila. Nakonec měl přeci jen labyrint svůj konec a ocitli se v malé kruhovité místnosti. Do kamenné zdi tam byly zasazeny železné dveře osvícené dvěma pochodněmi, nic víc.

Gorok se ohlédl k Lauře. „Prosím madame, postup znáte."

Laura došla váhavě ke dveřím. Vytáhla z kapsy hůlku a namířila jí do své levé dlaně.

„Diffindo!" zašeptala a kouzlo jí způsobilo mělkou řeznou ránu.

Položila dlaň na ozdobnou kliku a v okamžik, kdy se její krev dotkla kovu, ve dveřích zarachotilo a začaly se pomalu otvírat.

Laura se ohlédla směrem k Dracovi. Jediný pohled do jeho tváře ji utvrdil v tom, že si vzpomněl, kde už podobný zámek viděl. Tajemná komnata, Salazarovo doupě. Tenkrát, když je spojovalo společné tajemství. Otočila tvář zpátky ke dveřím a semkla na zlomek vteřiny víčka.