Černá labuť

42. kapitola

Do dalšího stání zbývalo jen pár dní a rozvod byl úspěšně za mnou. Mezitím jsem se s Willym přestěhovala k Mikovi, aby byl malému na blízku a užíval si jeden druhého. Moje matka to samozřejmě nemohla rozdýchat, ale jakmile zjistila, že mně pane neříkalo z majetku Appletonových vůbec nic a všechno bylo Michaela, začala se k němu povrchně chovat jako by byli přátelé.

,,Až bude tohle všechno za námi, rád bych s vámi jel někam na víkend pod stan nebo tak něco." zasnil se Mike.

,,To by bylo super." posadila jsem se vedle něho a položila si hlavu na jeho rameno.

U zapnuté televize jsem usnula a probudil mě až telefon, který vyzváněl jako na lesy.

,,Ano?" rozespale jsem zamumlala do sluchátka.

,,Paní Katherine Appletonová?"

,,U telefonu."

,,Nemocnice St Thomas, doktor Porter.Přivezli k nám vašeho manžela pana Jonathana Stevensona s vaší příbuznou Mary Anne. Mohla byste se dostavit, abychom váš mohli informovat o jejich zdravotním stavu?"

Nevěřila jsem vlastním uším.Rozespale jsem zírala do země a Mike zase na mě.

,,Co je?"

,,To byla nemocnice. Jonathanovi a Mary se něco stalo." svraštila jsem čelo.

Co nejrychleji to šlo, tak jsem se dostavila do nemocnice a vyhledala doktora Portera.

,,Aah, paní Appletonová." podal mi ruku.

,,Ano, co se stalo?"

,,Záchranáři je přivezli z nějaké továrny, kde se s nimi utrhl výtah. Oba jsou ve vážném stavu. Váš muž má vážné zranění hlavy a Mary Anne je právě na sále. Operují jí páteř."

Než mi doktor vysvětlil jejich stav a původ jejich nehody, dorazil i zbytek rodiny. Těm jsem to musela vysvětlit já a Henry s Nadiou se mohli zbláznit, že je Mary už několik hodin na sále.

Ten den jsem tam byla v podstatě zbytečná a k žádným novinkám se nechýlilo ani další dva dny.

,,Katherine, měla bys přijet na panství." zavolala mi matka a zněla tak vážně.

Bylo mi divné, že by jí tolik záleželo na Mary nebo Jonathanovi, ale nenechala jsem si ujít žádnou informaci. Mike s Willym jeli se mnou a ačkoliv se na Mika celá rodina dívala jako na vraha, neřekli ani slovo. Mluvili jen o Mary a Jonathanovi.

,,Byla to nešťastná náhoda. Ten výtah v té továrně byl v dezolátním stavu." šklebil se Henry.

,,A jak jim je?" posadila jsem se napohovku a svlékala malému kombinézu.

,,Jonathan se zatím neprobral z bezvědomí a Mary už by se měla každou chvíli probudit."dodala Nadia a rozbrečela se.

Okamžitě jsem se podívala na mojí matku a ta dodala zbytek.

,,Ta operace páteře se sice povedla,ale je tam přerušených několik nervů. Lékaři si myslí, že tam bude problém s citlivostí a chůzí."

,,Jako, že Mary ochrnula?"

Nebyla to sice dobrá zpráva, ale my s Mikem jsme to brali spíš jako boží trest, který seslal sám dědeček. Jen jsem nechápala proč i Jonathan?

,,No jo, boží mlejny melou, co?"dodal Mike, když jsme se posadili do auta.

,,Jestli to dědečkovi vážně způsobila ona, tak si to zasloužila."

,,Je to hnusný, že to říkám, ale dobře jí tak, za všechno co udělala i tobě."

Bylo mi jí možná i líto, ačkoliv mi ničila život, nakonec to byla moje rodina. Mike nad tím kroutil hlavou a nedokázal mě pochopit, jak můžu litovat někoho jako je ona.

To nejhorší však přišlo, když se probrala. Na pokoji jsem s ní nebyla, ale její matka se zhroutila.Henry vyšel z jejího pokoje a rozbrečel se jako malé dítě.

,,Nervy jsou nenávratně poškozené.Už nebude nikdy chodit. Necítí nohy..."

Měla jsem city a tak mi to bylo líto.Do očí se mi nahrnuly slzy a představovala jsem si, kdyby se to stalo třeba mně nebo Mikovi.

O Jonathanovi se příliš nemluvilo až mě to děsilo a volala jsem do nemocnie každý den. Upadl do kómatu a nejevil žádné známky zlepšení. Jedna lepší zpráva za druhou.

,,Ahoj." rozhoupala jsem se k návštěvě Mary.

,,Jdeš se podívat na krypla?"hleděla z okna a po tvářích se jí valily slzy.

,,Nejsem jako ty. Nemám radost z cizího neštěstí."

,,Neprosím se tě o tvojí lítost, Katherine."

,,Víš vlastně bych s tebou chtěla probrat něco a servítky si rozhodně brát nebudu. Je mi fuk, co se ti stalo, protože tohle je mnohem horší." podívala se na mě.

,,Zase prachy?"

,,Ne. Jen je mi divné, že dědeček zemřel na selhání srdce. Víš kam tím mířím?"

Chvíli se na mě váhavě dívala a nehnula ani brvou.

,,A proč to vytahuješ?"

,,Protože o tom víš nejlíp. Třeba takové kofeinové tablety by mohli člověku se slabým srdcem hodně ublížit."

,,Ty jsi mu dala kofeinové tablety?"dělala hloupou.

,,Ne, ale ty jsi je sháněla vlékárně, Mary." uhodila jsem na hlavičku.

,,Vypadni!" začala na mě nepříčetně řvát.

,,Takže tohle máš jako boží trest za to, co jsi dědečkovi udělala, ty hnusná mrcho." vstala jsem a chystala se odejít.

,,Táhni a už sem nelez!"pokračovala.

,,Neboj se, nepříjdu. Jen jsem ti přišla říct, že mám radost, že jsi byla potrestaná."nahodila jsem úsměv, který byl sice vynucený, ale patřil jí.

Na chodbě jsem se potkala s Aaronem,který právě odcházel z JIPky, kde ležel Jonathan.

,,Jak mu je?" zeptala jsem se ze slušnosti, protože od lékaře jsem věděla, že jeho stav byl beze změn.

,,Je v kómatu, na přístrojích. Je to troska." zesmutněl.

,,Mrzí mě to."

Tvářil se tak zhnuseně až mi běhal mráz po zádech. Žádná slza nebo smutek. Spíše vztek a zlost.