Černá labuť

38. kapitola

,,Podívej se, koníček." pozvedla jsem Willyho a ukázala mu koně zblízka.

Ten jen vztáhl ručičky a začal se mírně usmívat.

Chtěla jsem Willymu ukázat zvířata na statku a projít se. Ten den byl takový sychravý podzimní a proto jsem se nám ho snažila trochu zpestřit.

,,Katherine?To je milé překvapení." zaslechla jsem hlas nějaké ženy.

,,Ah,paní Summersová." pousmála jsem se na Mikovu babičku.

,,Je mi moc líto vašeho dědečka. Jistě by měl z pravnoučka radost."

,,Ano,to měl." zdvořile jsem se usmála.

,,Nedala byste si horký čaj?"

,,Ráda."

Bylo mi hloupé, jí odmítnout a navíc mě trochu hryzalo svědomí,když jsem pomyslela na to, že ona je vlastně také Willovou prababičkou. Měla by ho poznat.

Willy si spokojeně hrál a my jsme si povídali o dědečkovi a tak různě.Zajímala se, kdy se Willy narodil, jaké je znamení a tak různě.Pěkně jsme si povídali, kdyby nepřišel Mike. Rozhodně mě rád neviděl a mě to trhalo srdce. Kdyby jen věděl, třeba by se k nám choval jinak.

Celou cestu domů mi bylo tak úzko. U Stevensonových jsem se necítila jako doma. Neustále jsem si připadala jako na návštěvě a tak nějak se ke mně i chovali. Jonathan se sice choval mile, ale já byla jen ráda, že bral Willyho jako vlastního.

Rodný list jsem pečlivě uschovala, aby na to jen tak nepřišel, ale pořád jsem byla tak nějak rozvrkočená z toho všeho, co se okolo mě dělo. Byla jsem smutná z Mika a rozhodně jsem nemohla říct,že jsem byla takhle chtěla žít věčně.

Na statek jsem začala chodit častěji a nevynechala jsem ani projížďky na koních. Občas jsem s sebou vzala i Willyho, aby se naučil jezdit.

Bylo mu už osm měsíců a byl to pěkný neposeda. Nevydržel v klidu v kočárku a pořád jsem se mu věnovala.

,,Už je to pěkný rebel, co?" otočila jsem se za hlasem paní Summersové.

,,Ano.Ten čas strašně utíká."

,, To tedy...ale nevšimla jsem si vůbec žádné podoby s Jonathanem." zaskočila mě.

Zůstala jsem na ní zírat jako bych ztratila dech.

,,Děje se něco?" promluvila, když jsem nic neodpovídala.

,,Ne,nic." snažila jsem se o úsměv.

,,Katherine,nechceš mi něco říct?" začala mi tykat.

,,Co jako?"

,,Něco ti ukážu, Katherine." začala něco tasit ze své tašky.

Byla to nějaká fotka, kterou mi podávala.

,,Podívej se na tohle." nejspíš mi pomalu, ale jistě docházelo, kam tím mířila.

Na té fotce byl očividně Mike ve věku malého Willyho.

,,Proč mi to ukazujete?"

,,Jsem sice stará, ale nejsem slepá a hloupá už vůbec ne. Umím si spočítat jedna a jedna."

,,Asi vám nerozumím."

,,Nevěřím ti, že je Willy Jonathanův syn."

Bylo to jako by na mě někdo pustil čerstvý vzduch v době, kdy jsem nemohla popadnout dech. Mlčela jsem jako idiot a nebyla schopná slova.

,,Takže mám pravdu?"

,,Nezlobte se, ale do toho vám nic není." vzala jsem Willyho a utekla jako malá holka.

Celou cestu jsem brečela jako želva. Tolik jsem chtěla, aby to Mike věděl, jenže jsem se bála. Bála jsem se jeho reakce. Jenže jsem se bála i toho, že jeho babička bude natolik akční, že se o tom s Mikem poradí.

Raději jsem na statek dlouhou dobu nešla, protože jsem se nechtěla střetnout ani s paní Summersovou a ani s Mikem. Bohužel Willy mu totiž začínal být skutečně dost podobný a já se obávala, aby to někoho netrklo.

S Jonathanem jsme se začali dost hádat kvůli každé hlouposti a jakmile byl Willovi rok, navrhla jsem mu rozvod.

,,Děláš si legraci?"

,,Jonathane,ještě mi řekni, že je naše manželství v pořádku. Už tenkrát jsme se vzali jen kvůli majetkovým poměrům. Už spolu nemusíme být."

,,To bylo zpočátku, ano, ale nejspš si zapomněla na Willyho." začal se usmívat.

,,Co s ním?"

,,Nemůžeme se rozvést. Pořád by mezi námi pendloval. To přeci není žádné dětství."

,,Willy bude se mnou." začala jsem být vzteklá.

,, Však můj právník ti to vysvětlí." začal se usmívat.

,, Nemá co. Je to daný. Já jsem jeho matka."

,,Já si to umím zařídit, Katherine, bude se mnou."

,,Nebude!"

,,Však ty uvidíš."

Věděla jsem, že nemá šanci. V rodným listě není uvedený jako otec a už to bylo jen otázkou několika dnů, kdy se to provalí.