Wings

4. The beggining of a journey

,, Eylin..."
Vzbudilo mě jemné poklepání na rameno.
Když jsem otevřela oči a uviděla Ayveri, na okamžik jsem byla nesmírně zmatená.
Poté mě realita silně udeřila, a já ucítila, jak se mi okamžitě sevřel žaludek.
,, Kde je?!" vyřítila jsem se z postele jako šílená, ale na okamžik mě vlastní hlas překvapil natolik, že jsem se zastavila.
Při každém slově mě v krku bodalo a můj hlas zněl... Jako kdyby jsem křičela tak silně, že byl celý ochraptělý.
,, V dobrých rukách, " snažila se mě uklidnit a já si až teď všimla, že má v rukách ovesnou kaši. ,, Ty se teď musíš najíst. "
Normálně bych byla dojata, a byla jsem i teď, ale jídlo teď nebylo moji největší starostí.
Jen jediné slovo se mi v hlavě opakovalo pořád a pořád dokola.
Sïmae...
,, Děkuji, ale nemám hlad. Kde je Sïmae? " opakovala jsem svou otázku.
Ayveri jemně zakroutila hlavou.
,, Eylin. " její hlas byl pevný, ale také v něm byla slyšet lítost.
Výraz v jejím obličeji jasně říkal: Proč jen jsi tak tvrdohlavá.
,, Prosím, " řeknu a v krku mě znovu bolestivě píchne.
Povzdechne si, položí kaši na noční stolek vedle mé postele a chvíli si mě měří pohledem, jako by se snažila odhadnout, jestli zvládnu to, co bych mohla vidět.
,,Je v mém domě- třetí nalevo od tvého. " odvětí, a já už se chystám vyběhnout, ale ve dveřích se zastavím.
,, Děkuji Ayveri... vážím si toho. "
Pokusím se o úsměv, ale když cítím, jak se mi začíná třást ret, raději se otočím.
Kývne, ale to už záhlédnu jen rozmazaně, neboť okamžitě vyrazím.
Jako blesk přeběhnu bosa přes trávu a kamínky a doslova vpadnu do jejího domu.
Ani její dům není nějak velký- vlastně je velmi podobný našemu. Pouze tři malé místnosti- příchozí chodba, ve které jsou nějaké deky na zimní počasí, které je kvůli blízkým horám a vysokému položení vesnice obzvláště kruté, a jedny boty. Nalevo kuchyň, spižírna a společenská místnost a vpravo... kamna a manželská postel, na které nyní ležela bledá dívka s dlouhými zlatými vlasy, rozprostřené kolem ní na polštáři jako svatozář.
Sïmae.
Mimoděk si zakryju pusu rukou.
Jak jsem to mohla dovolit? Jak se to mohlo stát?
Lhala bych, kdybych řekla, že mi léčení nešlo- byla jsem v tom velmi dobrá. Ano, vážně zranění lidé umírali i pod mýma rukama, ale... i když se to někdy zdálo beznadějné, vyléčila jsem je.
Léčení byla jedna z mála věcí, ve které jsem byla opravdu dobrá... a já zklamala osobu, na které mi v celém světě záleželo nejvíce.
Já jsem selhala.
Je to moje mladší sestra- je přece- moje práce se o ní postarat! 
Měla jsem se o ní postarat.
Z očí mi znovu vytryskly hořké slzy smutku, zuřivosti a bezmocnosti.
Klesnu na zem před postel a stisknu pěsti tak pevně, až cítím, jak se mi nehty bolestivě zaryjí do dlaní.
Poté udeřím do podlahy, největší silou, jakou dokáži vynaložit.
A znovu.
A znovu.
Klouby mám nateklé a červené, a na místech se začíná objevovat krev, ale já nepřestávám.
Nyní už nebrečím smutkem, ale vztekem.
Vztekem na svět, na sebe, na Sïmae, na všechno.
Nenávidím tuhle zasranou epidemii. Nenávidím Queelao, a celý tenhle zatracený kraj.
Nenávidím celou Erinthiellu.
Zatnu zuby a vydám tlumený výkřik.
Musí tu být něco.
Vstanu, a naučeným způsobem začnu prohlížet Sïmae.
Vypadá to, jako když je pouze v bezvědomí- a vlastně také je.
Jen navěky.
Zatřesu prudce hlavou a okřiknu se. ,, Ne! Na něco přijdu!!"
Dále zkoumám její tělo, ale nic nezvyklého nenacházím. Nic, co by mi mohlo prozradit, jak jí probrat a vyléčit.
,, Zatraceně!!!" procedím skrze zuby. ,, Zaprodala bych svou duši, abych-"
S trhnutím se zastavím.
Chtěla jsem říct - Zaprodala bych svou duši komukoliv, abych věděla, jak to zvrátit. Klidně i Ævintíri.
Ta legenda.
Ano, je to pouhá legenda, ale ty se vždy zakládají na nějaké pravdě. A i kdyby to nebyla pravda, možná by Ævintíri věděli více, než lidé. Setkání s Ævintíri jsem se upřímně děsila, ale možná.... možná to byla také moje jediná možnost.
Sama na nic nepřijdu... Ale klidně při pokusu zjistit něco víc a zachránit Sïmae zemřu.
Naše říše od sebe byly oddělené, ale to neznamená, že se nikdy s žádnou nemocí podobné téhle nesetkali. A s jejich magií jsem pochybovala, že by nemohli najít způsob jak to zvrátit.
Silné odhodlání mi zalije celé tělo a já nasměřuju všechny své myšlenky k jedinému cíli.
Byla jsem impulzivní a naivní?
Pravděpodobně.
Záleželo mi na tom?
Ani trochu.
Sevřu její ruku, a odhodlaně zašeptám: ,, Neboj. Na něco přijdu. Já přece vždy něco vymyslím, nebo ne? "
Rázným krokem vyjdu z ložnice, a dovolím si jedno ohlédnutí.
Jako kdyby jen spala.
Rychle dojdu do kuchyně, kde uslyším Ayveri.
,, Děkuji moc. Ani nevíte, jak moc si toho vážím. " stisknu ji ruce, abych svým slovům dodala na váze. ,, Musím na chvíli odjet. Nebudu pryč dlouho- do setmění budu určitě zpátky. Mohla bych vás požádat, aby..."
Nenechá mě ani dokončit větu. ,, Ovšem. Stále jsem vám oběma spoustu dlužna. Obě jste zachránili život mého syna několikrát. Nech mě oplatit ti laskavost. "
Její syn i manžel byli vojáci. Muž ale zemřel přímo na bojišti, zatímco její syn pořád žil. A měla pravdu- ošetřovaly jsme ho hodněkrát.
,, Děkuji Ayveri..." odvětím a vyjdu ze dveří.
Znovu rychle přeběhnu do našeho domu a vezmu si na sebe čisté šaty. Poté popadnu můj černý plášť, jelikož navzdory tomu, že byl podzim bylo venku velmi chladno, a vběhnu do přístřešku pro koně, který mi pomohl jednou tesař postavit za záchranu jeho ženy.
Při pohledu na silného černého hřebce se usměju.
Ano, byl neskutečně drahý, ale byla to láska na první pohled. Obě se Sïmae jsme ani chvilku neváhaly.
Zabořím mu své prsty do vlnité hřívy a usměju se.
,, Ahoj Démone. "
Byl už pojmenovaný, když jsme ho koupily, a tak jsme mu nechtěly jméno měnit. Navíc mi přišlo, že to k němu sedí.
Zafrká, jako by mi odpovídal a já přes něj přehodím vrstvu kůží, které mají nahrazovat sedlo.
Natáhnu se také pro levnou napodobeninu uzdečky, i když vím, že není nutná. Démon je velmi citlivý a dá se řídit jen nohama a slovy.
I tak mu ji ale nasadím a vyskočím mu na hřbet. Vyvedu ho ze stáje a s důraznou pobídkou vyrazíme k nedalekému táboru, který jak jsem doufala pořád stál a Seand byl stále v něm.
Přesně k vypravěči příběhu o vševědoucím stvoření jsem totiž měla namířeno.
Vítr mi bičoval obličej, a bílé vlasy mi kolem něj divoce poletovaly. Dokonce i mé slzy ihned odvál.
Démonovo mocné tělo se pode mnou vlnilo, jak s každým krokem zrychloval, a já si užívala pocitu volnosti.
Ani jsem si nevzpomínala, kdy jsem se naposledy takhle cítila.
S úlevou si oddechnu, když skutečně zahlédnu zdi tábora.
Ještě naléhavěji zaryju paty do hřebcových slabin a ten okamžitě přejde do trysku. Během pár minut už procváláme skrze brány.
Seskočím z Démona a přiběhnu k nejbližšímu muži.
,, Seand Raodl. Kde je?"
Nadzvedne obočí a povýšeně se zasměje. ,,No nemá ten ale štěstí. Pročpak to chceš vědět děvenko?"
,, Prostě mi to řekni. Prosím. " odpovím. Dneska na nějaké povýšené úchylné vojáky nemám náladu.
,, Když se mnou půjdeš támhle, možná se domluvíme. " chlíple se usměje a mě dojde trpělivost.
Vytáhnu nůž po otci a přiložím mu ho bleskově ke krku.
Zarazí se a v očích se mu zablýskne. ,, Zahráváš si se špatným člověkem. Vytáhnout nůž na vojáka... "
Ale já jen přitlačím na ostří a uvidím, jak kolem začíná vznikat obecenstvo.
,, To já ti držím dýku u krku, takže mi koukej odpovědět. " vyprsknu.
Nemůžu si dovolit ztrácet čas. A nikdo, nikdo, mi nebude stát v cestě k možnému léku.
,, Tohohle budeš litovat, bílá děvko. " zasyčí mi do obličeje, ale když přitlačím, a po krku mu steče první pramínek krve, vztekle odpoví. ,, Teď bude nejspíše v jídelně. "
Přimhouřím oči, ale nůž odtáhnu a ustoupím do bezpečné vzdálenosti. Poté bez zaváhání vyběhnu k největšímu stanu, který jak jsem doufala, byla jídelna.
Vběhnu dovnitř, a hned ho uvidím. Vyjdu jeho směrem, a když mě uvidí, zorničky se mu rozšíří údivem.
,, Potřebuju něco vědět. " začnu přímo. Zamračí se, ale kývne hlavou, abych pokračovala.
,, To vševědoucí stvoření- kde má žít? "
Zmateně nadzvedne obočí.
,, Někde v lese za koncem Labyrintu. Proč? "
,, Co ještě se o něm říká? "
Pozvedne k ústům chleba a zdá se, že si snaží vzpomenout.
,, Že ti může zodpovědět všechno- pokud se k němu dostaneš, a splníš, co řekne. Také se traduje, že je nesmrtelný. "
,, A co Labyrint? Nějaká pověst, známa jen u hranic? "
Položí chléb dolů.
,, Nemůžeš se tam vydat. To je šílenství. "
Jo, to bych si za normálních okolností taky řekla.
,, Je to má poslední naděje. " vyslovím, a tíha těch slov na mě dolehne.
,, Nepřežiješ ani pár dní. "
Pokrčím rameny. ,, Uvidíme. "
Zavrtí hlavou a nevěřícně se na mě podívá. ,, Co by tě proboha mohlo donutit o tom vůbec uvažovat? Lidé se bojí na něj jen podívat, a ty máš v plánu do něj vstoupit? Víš, že má šířku několika desítek kilometrů? Jen šířku, nepočítám těch tisíce kilometrů, které by nakonec vyšly, kdybych skutečně počítal délku všech možných chodeb. Pravděpodobně tě tam něco zabije nebo se ztratíš a zemřeš hlady. "
Sklopím oči a ucítím, jak se mi hlas zlomí, když řeknu: ,, Kvůli mé sestře. "
Odmlčí se, a já zarytě zírám do země, abych se vyvarovala slz. Teď si je nesmím dovolit. Teď ne.
Soucitně se na mě podívá, ale jen odpoví: ,, Jsem si jistý, že by nechtěla, abys kvůli ní umřela. "
Vstanu a zatřesu hlavou, abych zahnala slzy. ,, Nechtěla, ale já nebudu jen přihlížet. Jestli mi nechceš říct víc, dobře, ale stejně půjdu. "
Povzdychne si, a obrátí zrak zpět ke svému jídlu.
Otočím se a chystám se odejít, když ho náhle uslyším znovu promluvit.
,, Nevěř svým očím. A za žádnou cenu neusni v noci. A pokud budeš moct... utíkej. "
Usměju se na něj a poděkuji mu. Něco mi říká, že kdybych zůstala, byli by z nás dobří přátelé.
Ale já zůstat nemůžu.
Vyběhnu znovu ven, a opatrně, abych znovu nepotkala naštvaného vojáka se vyplížím k místu, kde jsem nechala Démona.
Rychle na něj naskočím a zanedlouho už necháváme tábor daleko za námi.
Stejně jako při cestě za Seandem, i nyní si užívám poryvy větru, laskající mou kůži.
Ale jen mi připomenou také to, co Sïmae už možná nikdy nezažije.
Tahle myšlenka se mi bolestivě zaryje do mysli, a já se kousnu do rtu, abych se donutila přestat přemýšlet o tom, co všechno už možná nikdy nezažije.
Zažije!! Dostaneš se pro lék!!
Jen tato myšlenka mě udrží v sedle a já prudce zastavím před Ayveriným domem.
Vejdu dovnitř a zhluboka se nadechnu. To, co od Ayveri potřebuju, není snadné.
,, Vím, že nemám žádné právo tohle po vás žádat..." pokusím se začít.
Jak tohle po někom jen můžu chtít?
,, Ale... myslím si, že vím, kde mám lék hledat. Ale cesta mi může trvat několik měsíců... a Sïmae tak dlouho sama nevydrží. "
Než se stihnu uklidnit, z očí mi znovu vytrysknou oči a Ayveri mě objímá kolem ramen.
Zabořím jí tvář do zeleného šátku na jejím krku a rozpláču se ještě usedavěji.
,, Já- já vím, že jsem hrozný člověk, když tohle po vás chci- já vím- ale- já nevím, co mám jiného dělat- já- ona je má jediná rodina- " vzlykám, zatímco mě stará ošetřovatelka jen mlčky hladí po vlasech.
,, A já jí zklamala- jako mámu a tátu- a všechny- tohle je má jediná šance- já... já..."
Ani slova už ze mě nevycházejí.
Nemohou- protože moje myšlenky jsou tak temné, že jsem ani nemyslela, že bych je kdy mohla mít.
Já nemůžu žít s vědomím, že jsem všechny, na kterých mi kdy záleželo, zklamala.
Sïmae- ta sladká, nevinná dívka, která ve volném čase tančila a malovala, která dokázala vnést život kamkoliv, kam vstoupila... Nyní žila na zapůjčeném čase. A ten rychle vyprchával.
,, Mohla byste se o ní prosím postarat? Nebudu vám vyčítat, pokud odmítnete... pochopím to... ale prosím vás..."
Hlas se mi opět zlomí.
,, Je to má jediná naděje. "
Ruka, kterou dosud měla na mých vlasech, aby mě alespoň trochu ukonejšila, se zvedne a donutí mě podívat se jí do očí.
,, Co chceš udělat, Eylin? " zeptá se jemně.
Neodmítla- neodmítla a já se cítím strašně že si přeji aby mou žádost přijala. Ale přesto se mé srdce roztluče nadějí.
,, Chci jít pro lék. Chci zachránit Sïmae. "
Smutně zavrtí hlavou. ,, Jak chceš ten lék ale najít, dítě? "
Neřekla to pohrdavě- řekla to tím způsobem, jakým jsem slýchávala mluvit babičky na svá vnoučata. Dojetím se mi koutky úst nepatrně zvednou.
,, U někoho, kdo zná odpověď na každou otázku. "
Překvapí mě, že ji má odpověď nezarazí, ani se nevyptává dál. Pouze uchopí můj obličej do dlaní a šeptem mi sdělí: ,, Postarám se o Sïmae- ovšem pod podmínkou, že pokud se ti to podaří, zajistíš, aby byl poté lék dostupný všem. "
Bez jediného zaváhání přikývnu, a pohledem znovu střelím ke dveřím ložnice.
Je čas se rozloučit.
,, Děkuji.... Opravdu. Budu vám nadosmrti dlužna. "
,, Pokud získáš lék, považuj dluh za splacený. "
Kývnu.
Pro mě pokud nesmí existovat. Musím získat lék za každou cenu. Získám ho za každou cenu.
Váhavým krokem přejdu až k Sïmae.
Tak moc si přeju jí něco říct- ujistit ji, že to dokážu- ale jakmile můj zrak spočine na její vybledlé tváři, moje mysl se úplně vyprázdní.
Čekám, až přijde ten vztek, smutek a odhodlanost- ale nic nepřichází. Jen prázdnota.
A tak se jen otočím a vyjdu vstříc labyrintu.