Wings

3. Complications

Následující den se zdál stejný jako každý jiný- snad až na to, že už se všude rozneslo, že nová epidemie vypukla a je blízko.
Když mě ráno vzbudilo naléhavé bušení na dveře- nedaleký kemp, ve kterém spali vojáci Severního kraje byl přepaden - a spěchala jsem pro obvazy, zahlédla jsem kočáry naložené věcmi. Ženy a děti už odjížděly od hrozby, která nyní byla na spadnutí a ani ne deset mil odsud.
Po krátkém rozhovoru s mou sestrou dnes ráno jsem jí slíbila, že zůstaneme, jak dlouho to půjde. Dokud se první nakažený neobjeví i tady. Příčilo se mi ji vystavit takovému riziku, ale chápala jsem to.
Byly jsme léčitelky- víceméně. Byla to naše práce riskovat... pomáhat.
Zrovna jsem ošetřovala otevřenou zlomeninu mladíkovi, který se mi představil jako Lhias, když se ke mně připojila Seina- další ošetřovatelka.
,, Ahoj Eylin, " pozdravila mě a podala mi vodu, abych se mohla napít. Až do té doby, než jsem ji uviděla jsem vůbec nevnímala, jakou mám žízeň.
Vděčně jsem na ní kývla a usmála se, zatímco jsem polykala chladivou vodu plnými doušky.
Když mi pomáhala se zlomeninou - byla to nesmírně těžká práce, ošetřit ji- začala potichu mluvit.
,, Máš strach, Eylin? " zeptala se mě, a já překvapeně vzhlédla.
,, Proč? Kvůli té epidemii? Nebo z Horských vojáků?" myslela jsem tím vojáky sousedního kraje, kteří nás neustále ohrožovali.
Lehce potřásla hlavou- něco mezi souhlasem a nesouhlasem. ,, Můj bratr žije v hlavním městě- Apollis. Poslal mi zprávu, ve které stojí, že mám okamžitě odjet z Queelao. Prý... prý si mysleli, že tato epidemie postupuje podobně, jako ta minulá, ale je prý mnohem rychlejší. A smrtelnější. Z těch stovek nakažených se ještě neuzdravil ani jeden člověk. "
Pomyslím si, že je dobře, že muž, kterého jsem ošetřovala, už nevnímal - jeho zranění bylo složité a tak jsem mu podala opium.
,, Ale... to nedává smysl..." vypadne ze mě. ,, Vždy jsou někteří přeživší.... někdy jen jeden... Ale není možné, aby..."
Smutně pokrčí rameny. ,, Obávám se, že teď už jo. "
Nikdy bych neřekla, že jsem se vždy všeho bála... Vlastně tak docela opak byl pravdou. Žila jsem přece tady a ošetřovala jsem každý den zraněné.
Ale v posledních dnech... jsem se doopravdy bála. Ta epidemie...
,, Už to stačí jen obvázat... Nevadí ti, když to doděláš? " poprosila jsem Seinu, která jen se smutným úsměvem zavrtěla hlavou.
,, Děkuji, " oplatím jí úsměv, ,, A děkuji, žes mi to řekla. "
Kývne hlavou a já vyběhnu k další ošetřovatelce, postarší paní s vážným výrazem, ale laskavým srdcem.
,, Promiňte, neviděla jste Sïmae? " zeptám se.
Ukáže rukou ze stanu, a já s poděkováním odběhnu směrem, který mi ukázala.
Najdu ji hned venku, napravo od vchodu, jak podpírá vojáka s rozseknutou nohou. Když mě uvidí, řekne jen: ,, Podej mi vodu a alkohol. "
Když tak učiním a pomohu jí s jejím pacientem, odvedu ji mimo doslech.
,, Co se sakra děje, Lin? Je tam spoustu zraněných! "
,, Já vím, ale musím s tebou mluvit. " řeknu neoblomně.
,, Co se děje? " založí si ruce na prsou a čeká.
,, Musíme odjet. Už dnes večer vyrážíme. Mluvila jsem se Seinou- její bratr z Apollis jí psal, že ta nákaza je mnohem horší, než se zdá, a šíří se rychleji. " zavrtím hlavou. ,, Nemůžeme to riskovat...  "
Nevěřícně na mě pohlédne se zoufalstvím v očích.
,, Dnes se musíme připravit na cestu. Jen to nejnutnější. " dodám.
Jeden z těch důvodů, proč jsme tak chudé je, že jsme si před časem za všechny naspořené peníze koupily koně. Nyní jsme ani jedna neměla čas na projížďky...Ale tušily jsme, že přijde čas, kdy ho budeme potřebovat. A jak se zdálo, kůň nám teď přišel více než vhod.
,, Kam? " zeptala se jen. Ale odpověď jsem neměla.
,, Budeme muset zkusit štěstí. "
Náhle se ozval křik. Zoufalý a vyděšený.
Trhly jsme sebou. Něco se dělo.
Obě jsme se k sobě instinktivně přitiskly a ohlížely se po původu toho zvuku.
Když jsme uviděly vojáky na koních, jak se hnají vesnicí s vytasenými meči, přitiskly jsme se ke zdi.
Bože.
Bože.
Bože.
Pohlédla jsem do očí Sïmae a viděla v nich stejné zděšení, jaké jsem měla určitě v nich vepsané i já.
,, KDE JSOU LÉČITELKY?!" ozval se mohutný řev a já se otřásla.
Doprdele.
,, ŘEKNĚTE MI, KDE JSOU! " opakoval ten hlas stále.
Vtom jsem zaslechla pláč a výkřik Ayveri- té staré ošetřovatelky, které jsem se ptala, kde je Sïmae.
A švihnutí biče.
Přitiskla jsem víčka k sobě tak pevně, až mě zabolely oči.
,, Prosím.... " zavzlykala Ayveri a já zaslechla další prásknutí biče.
Další výkřik.
Znovu jsem obrátila zrak k Sïmae. Možná jí to ještě nedošlo, ale já už tušila, co se dělo.
Nestávalo se to často, ale občas, když byl zraněn důležitý člen vojska, tak když se zrovna nacházeli na nepřátelském území, prostě vtrhli do nejbližší vesnice, a přinutili léčitelky, aby ho vyléčily.
A také jsem si uvědomovala, že jsem za dnešek ještě neviděla další dvě léčitelky. Pouze ošetřovatelky.
Zbývala jsem jen já a Sïmae.
,, KDE JSOU?!!!" 
Další švihnutí.
A další.
Proklínala jsem se za mojí zbabělost. Chtěla jsem - tak moc jsem chtěla tam prostě vběhnout.
Ale nohy mě neposlouchaly.
,, Víš co, drahoušku? " změnil náhle útočník tón hlasu. ,, Co kdybys mi prostě řekla, jak se jmenují? "
Zatraceně.
Byla jsem to buď já, nebo Sïmae.
Musela jsem něco udělat.
Ayveri vzlykala na zemi a když muž znovu pozvedl bič, jen se schoulila do klubíčka- aniž by vyslovila naše jména.
Ještě nikdy jsem k ní necítila takový respekt.
A myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsem se konečně rozhodla.
Strčila jsem do Sïmae celou svou vahou, abych ji zpomalila a zabránila ji se mě pokusit zastavit, až přidušeně vykřikla a spadla na zem, zatímco já jsem vyběhla přímo ke zdroji zvuku.
,, Dost!! DOST! " křičela jsem a mávala rukama. ,, Já jsem léčitelka. Nechte je jít! "
Až při pohledu na po zuby ozbrojeného muže jsem si uvědomila, jaká to byla hloupost.
Nebyla! Okřikla jsem se hned. Pro Sïmae. Pro Ayveri. A jestli si něco zkusí, bude litovat.
Musel být o skoro půl metru vyšší, než já. Železnou přilbici měl posazenou na tmavých, neupravených vlasech, které mu splývaly skoro až po ramena. Jeho mohutný plnovous a zuřivě vyceněné zuby mu taky příliš na sympatičnosti nepřidali.
Neodvažovala jsem se podívat za sebe, kde jak jsem čekala, nyní naprosto zděšená Sïmae jen tajila dech, a přemýšlela, co má udělat.
Doufala jsem, že neudělá nic, ačkoliv jsem věděla, jak nepravděpodobné to je.
,, No teda, trvalo ti to nějakou dobu... " zamlaskal nespokojeně.
Ačkoliv jsem se třásla po celém těle, narovnala jsem se a věnovala mu tvrdý pohled.
,, Ošetři ho. " vyštěkl ale jen nakonec a hodil hlavou k muži zhroucenému v sedle po jeho pravici.
,, Potřebuji své pomůcky. " řekla jsem. Snažila jsem se znít silně, ale vím, že se mi třásl hlas.
Zjevně si toho také všiml, ale jen se krutě ušklíbl a pokynutím ruky se celá jeho družina, čítající něco přes dvacet mužů a koní rozešla.
Střelila jsem pohledem k Ayveri, které už vesničané pomáhali na nohy. Vděčně na mě kývla, i když jsem nic neudělala.
Naopak. Mohla jsem zasáhnout dříve.
Znovu zatřesu hlavou a rázným krokem vykročím ke stanu.
Musím si pospíšit- čím dřív budou pryč, tím lépe.
Jakmile jsem ve známém stanu, rychle popadnu deku a vyběhnu ven.
,, Položte ho na ni. Potřebuji se podívat, co mu je. " řeknu a ukážu na deku.
Kupodivu mě rychle poslechnou a ani ne minutu na to už leží můj pacient na dece.
Skloním se k němu, a začnu ho zkušeným pohledem zkoumat.
Pravděpodobně otřes mozku, chybějící a krvácející oko, probodnuté rameno a nespočet dalších ran.
Nechám si otázku 'Co se mu stalo ?' pro sebe. Asi by nebyli nadšeni mou zvědavostí.
Doběhnu si pro vodu, obvazy a alkohol a rychle se dám do práce.
Přitom se modlím, aby Sïmae neudělala nějakou pitomost.
Zastavit krvácení, vyčistit, obvázat.
Tento postup musím zopakovat nejméně sedmkrát.
Kolik má proboha ran?
Nakonec ale všechno obstarám a úlevou si vydechnu.
Je to v pohodě. Je to v pohodě. Teď odjedou a nechají tě na pokoji.
Opatrně od své práce vzhlédnu a setkám se s jejich pohledy.
Posměvačně se zasmějou. ,, Jsi dobrá. Možná si tě necháme, co? "
Začnou hulákat a mě ztuhne krev v žilách.
,, Udělala, co jste chtěli. Teď odejděte. " ozve se za mnou naštvané zasyčení.
Zděšeně se ohlédnu.
Lepší příchod jsi udělat nemohla.
,, Woohoo, tady je ale bojovnic. " zasměje se další muž a já najednou cítím touhu mu jednu vrazit.
,, Tebe si taky možná necháme. " prohodí zase ten první muž.
To už stojím na nohou. ,, Je ošetřený. Můžete jít. " promluvím ledově. Náhle ale zaslechnu za sebou výkřik, a když se otočím, uvidím, jak jeden ten zasraný kretén drží mou sestru kolem pasu.
,, Ty jsi ale kočka. " zapřede, než ho od sebe Sïmae odstrčí.
To už jsem úplně rudá.
,, Tak DOST! Dohoda zněla, že ho ošetřím. To jsem udělala. Teď už táhněte do pekel! " vyprsknu.
Tohle jim splatím i s úroky.
,, Ale, ale. " zasmějí se, ale začnou odcházet. ,, Bohužel vás nemám jak přepravit. Ale jinak bych takové bojovnice bral. " mrkne na nás a vycení zažloutlé zuby.
Vypadni už! Mám chuť říct, ale naštěstí se zastavím.
Přistoupí ke svému vojákovi, kterého jsem ošetřovala, a odnesou ho zpět na koně. I kdybych jim chtěla říct, aby ho radši nechali pár dní odpočívat, stejně by to neudělali. A já bych zase neodolala pokušení zabít jich pár ve spánku, kdyby zůstali ve vesnici.
Jen co opustí stan, úlevně si oddechnu. A vteřinu nato už stojím naprosti Sïmae.
,, Zatraceně, proč jsi sem chodila?! Kdyby byli jen o trochu horší, mohly jsme být obě mrtvé!!"
Naštvaně mi zacloumá ramenem. ,, A jinak bys byla mrtvá jenom ty? Fakt super no!! Super plán!"
,, Porušila jsi dohodu. " odvětím jen.
Kdysi jsme se domluvili, že pokud jednu z nás zajmou, ta druhá se otočí, a odejde. Nebude se o nic pokoušet.
Abych byla upřímná, já jsem nikdy nic takového nehodlala respektovat, ale doufala jsem, že Sïmae bude.
,, Tsss... Jako kdybys ji ty někdy chtěla dodržovat. " odfrkne si, jako kdyby mi četla myšlenky. Ale pak mě k sobě přivine v pevném objetí.
Opětuji ho, a rozesměju se. Vdechuji její typickou vůni: levandule a tráva po dešti.
Povolíme objetí a rozejdeme k našemu domu. Už bude skoro večer- čas se připravit. Nemůžu se dočkat, až se odsud dostaneme. A něco mi říká, že Sïmae už ani nebude tolik namítat.
Strčím do dveří, ale když vejdu dovnitř, uvidím, že Sïmae zůstala stát venku.
,, Sïmae? " zeptám se znepokojeně.
Až nyní si všimnu, že se slabě třese. Hned mě napadne, že je možná v šoku, i když mi to připadá nepravděpodobné.
Když Sïmae promluví: ,, Eylin? Já.... já... "
Z oka jí steče slza. Vyděšeně vyjdu zpět ven a položím jí ruku na rameno. ,, Co se děje? "
,, Já.... já nic nevidím. "
V žilách by se mi nikdo v tu chvíli krve nedořezal.
,, O čem to mluvíš? "
Pevně mě chytí za ruku, jako by se chtěla ujistit, že tam stále jsem.
,, Já- já nevím.... Byla jsem v pohodě... Ale teď- teď-... "
Náhle se skácí na zem.
,, Sïmae!!!" vykřiknu a pevně ji chytnu.
,, Já... nevím, co se děje...." zavzlyká. Její obyčejně klidná tvář je nyní stažená zděšením. Poté, jako by jí něco došlo.
,, Ovšem. Ovšem..." rozesměje se náhle. Ale je to neveselý smích. Je to smích zoufalého člověka.
,, Na co říkáš ovšem?! Sïmae, Sïmae zatraceně řekni mi co ti je!- Co mám udělat?! "
Už také propadám zoufalství. Co se to sakra děje?!
Co se to proboha děje?!!!
,, Ztráta zraku, selhávání svalstva..." začne vypočítávat.
,, NE!! " zakřičím jí do obličeje. ,, Pleteš se!! To je jen náhoda! Praštila ses do hlavy? Ztráta zraku může být důsledek-"
,, Eylin..."
,,- tvrdého úderu do hlavy. Nebo také- "
,, Eylin! "
Podívám se na ní a cítím, jak se mi z hrudi začínají drát vzlyky.
A ona pokračuje. ,, Ošetřovala jsem nakažené. "
Před očima se mi zatmí. ,,Cože?!"
,, Když jsem před pár dny řekla, že jedu do vedlejší vesnice pro nějaké byliny, ve skutečnosti jsem jela za nemocnými. Chtěla jsem ti to říct... ale nemohla jsem. Donutila bys mě hned odjet. "
Proboha.
,, Ovšem!! Co tě to proboha napadlo?!" rozkřičím se zoufale. Periferním viděním zahlédnu, jak se okolo nás objevují lidi. Ale je mi to úplně jedno.
,, Proč?! Proč jsi to udělala! Proč nikdy nemyslíš na sebe?! "vzlyky mě přemůžou. ,, Dobře, řekni mi, přišla jsi na to, jak se to vyléčí?! No tak!! "
Zavrtí hlavou.
Ne.
Tohle je jen noční můra.
No tak.
Jen sen. Jen noční můra.
Vzbuď se!
Ale nic se neděje.
,, Ne... Nejde to vyléčit. " hlesne. A na mě to má účinek jako silná rána do žaludku.
,, To je kravina!! Na všechno existuje lék! "
Ucítím , jak mě někdo bere za ramena. Ayveri.
Setřesu jí.
,, Sïmae... Sïmae tohle není vtipný... prosím přestaň s tím!! " vzlykám. Ayveri mě obejme pevněji, zatímco objetí Sïmae ochabuje.
,, PROSÍM!! " křičím.
Není nic horšího, než když cítíte někoho, koho milujete, ochabovat vám v náručí.
Ještě nikdy jsem se necítila tak bezmocná.
Byla jsem léčitelka. Zachraňovat nemocné byla má práce.
Tak proč, proč jsem nemohla zachránit tu jedinou osobu, na které mi záleželo ze všeho nejvíc?
Vím, že jakmile upadne do bezvědomí, už se neprobudí.
Zaslechnu lidi kolem, jak si šeptají. ,, Je nakažená.... " ,, Ano, nakazila se, když ošetřovala další nakažené. " ,, Chudák děvče. " a další zděšené výkřiky.
Ale nedokážu je vnímat. Předtím- řekla mi to proto, že to už věděla, nebo se bála, že se o epidemii dozvím od někoho jiného?
Ale odpověď je jasná. Její šok byl viditelný.
,, Sïmae..." vzlykám a křečovitě ji objímám.
Nějaké další ruce se mě stáží odtáhnout, ale já držím Sïmae příliš silně.
Hladím její jemné vlnité vlasy a přeji si, abych na jejím místě byla já. Abych mohla něco udělat- a ne jen bezmocně přihlížet nevyhnutelnému.
,, SÏMAE!!!!!" zavzlykám a zatřesu jí, když si udědomím, že má zavřené oči, a nereaguje.
,, SÏMAEEE!!"
Uslyším více hlasů. Něco říkají, snaží se mě uklidnit.
Ale já je nevnímám.
,, BOŽE!!!" vzhlédnu k nebi, které je nyní tmavé a poseté hvězdami. ,, PROSÍM, NE!! " křičím tak, až necítím svůj krk. ,, SÏMAE, NE! PROBER SE! "
Uši mám zalehlé, nos plný.
,, VZBUĎ SE!! NO TAK!"
Zhroutím se na její bezvládné tělo, a její rameno ztlumí mé silné vzlyky.
,, Sïmae..."
Tohle, uvědomím si, tohle je mé osobní peklo.
,, Sïmae..." vzlyknu naposledy, když mě něčí ruce konečně odtáhnou a já se propadnu do tmy.

------------------
Hello hello
Já vím, já vím, taky se za Sïmae nesnáším... ale bohužel je to zásadní pro zápletku. :(
Každopádně, teď už to začne být napívavé 3:D
Budu ráda za každý názor, takže určitě neváhejte a nechte tu komentář či vote ;D ( ale klidně můžete obojí :'D)
Uvidíme se za týden s další kapitolou! :)
- Vaše Feyre