Wings

2. Healer's favourite patient

Běžím o život.
Kolem mě se míhají stíny, bezhlavě zatáčím doprava, doleva, znovu doleva... Ale netuším, kde jsem. Vysoké tmavé stěny Labyrintu jsou všechny stejné a já nemám nic, podle čeho bych se mohla orientovat.
Za sebou zaslechnu zavrčení.
Ještě zrychlím, ale už necítím nohy. Ztratila už jsem pojem o tom, jak dlouho běžím, ale vím, že déle nevydržím.
A když prudce zatočím doprava, zírám přímo do tváře obrovského vlka.

-------

Vyletím do sedu a snažím se uklidnit svůj zběsilý dech.
Rozhlédnu se po potemnělém pokoji. Okno, ze kterého vniká do ložnice slabé měsíční světlo, polorozbitý stolek se zrcadlem, stará dřevěná skříň, i dveře do vedlejšího pokoje jsou na svém místě.
Jsem v Queelao. Byl to jen sen. Jen sen. Jen sen.... Uklidňuji se.
Otočím hlavou a podívám se na Sïmae, klidně oddechující vedle mě, a uleví se mi, když zjistím, že jsem jí neprobudila.
Nemám noční můry často, ale když ano, tak většinou křičím ze spaní. Sïmae se poté vždy o mě začne přehnaně starat. Jsem jí samozřejmě vděčná, ale něco si musím vyřešit sama.
Opatrně vstanu, a přejdu k oknu. Queelao vypadá v měsíčním světle neskutečně poklidně- malá cestička, klikatící se mezi dřevěnými domky... Některé udržované, jiné už skoro rozpadlé- po rodinách, které se kvůli nebezpečí odstěhovaly.
Nebylo to tak vždycky- rivalita mezi kraji. Ovšem, odjakživa se vládci jednotlivých krajů přeli o různé věci- kudy přesně vede hranice, zda je tahle řeka, hora, nebo jezero v jejich kraji, či v jiném... ale nikdy se to nedostalo to takového extrému. Ale začalo to sporem o Roweï- největší řeku Erinthielli.
Náš král Edion zrovna v té chvíli procházel nejhorší fází nemoci, která způsobila, že byl extrémně unavený, nebyl schopný ani vstát, a měl velké bolesti. A tak nebyl schopný řešit problém, který představovali chamtiví vládci krajů. Vlastně nebyl schopen to vyřešit dodnes. Jeho choroba se poté zlepšila, ale ne o moc. Pořád není schopen vládnout jako správný král- lidé si mysleli, že zástupci krajů zasáhnou a dosadí nového panovníka, ale... nestalo se tak. Vládcům perfekně vyhovovalo, že jim nikdo nemluvil do jejich věcí. A lidé byli příliš vystrašení něco udělat.
Takže Jezerní, Východní, Severní kraj a Apollea- kraj, v kterém leželo Apollis, hlavní město Erinthielli, se rozhodli, že si to vyřeší po svém- krvavou cestou. Ale narazili na další problém- Roweï pramenila na hoře přesně mezi Severním krajem a Apolleou. A tak se začali hádat o to, kde přesně leží hranice.
Než byly do této bitvy vtaženy i ostatní kraje, nikdy tomu nevěnoval pozornost. 'Za chvíli je to přejde' říkali si...
Ale nepřešlo. A potom bylo příliš pozdě. Všech osm krajů už bylo příliš hluboko v nenávisti a touze po moci.
Povzdechnu si.
Kéž bych byla něčím... vyjímečná. Tak důležitá, že by mě lidé poslouchali- tak nenahraditelná, že bych byla brána vážně.
Byla jsem léčitelka, ale stejně tak stovky dalších. A kromě mých neobvyklých vlnitých stříbrných vlasů jsem nebyla ničím zvláštní.
A obyčejní lidé zde neměli žádnou moc.
Nikdy jsem to neříkala nahlas, ale chtěla jsem, tak moc... prostě odejít. Milovala jsem léčit lidi, ale žít nadosmrti na jednom místě... nebylo to to, po čem jsem toužila.
Chtěla jsem vidět nová místa, chtěla jsem žít.
V přemýšlení mě ale najednou vytrhne zamručení.
,, Co to sakra děláš Eylin, vždyť ještě nemusíme vstávat. " zamumlá Sïmae do polštáře.
A než se naděje, můj polštář jí přistane na hlavě.
,, Tak když už jsi vzhůru, byla by škoda znovu usnout, nemyslíš? " zasměju se zákeřně.
,, Ty mrcho. " odvětí jen, a mrskne ho zpátky, zatímco se obrátí na druhou stranu.
Ospale zívnu a podívám se znovu z okna. První sluneční paprsky dopadají na podlahu a vytvářejí dojem, že je zlatá.
Zaprodala bych svou duši Ævintíru za jeden volný týden, kdy bych jen spala. Pomyslím si rozmrzele.
Strhnu ze Sïmae peřinu, abych jí dopřála krásný začátek nového dne, a za zvuku jejích nadávek se začnu oblékat.