Wings

1. The legend

Stačil jeden pohled na muže svíjejícího se na lůžku, abych poznala, že umírá.
,, Rychle! Potřebuji obvazy! " zavolala jsem na svou sestru Sïmae, zatímco jsem se snažila zastavit krev rychle unikající z břicha mého pacienta.
Nebyla jsem vyučená léčitelka, ale od smrti jediné léčitelky ve vesnici jsem já, moje sestra a dvě další ženy z vesnice byly jediné, kdo se této role mohl ujmout a postarat se o zraněné vojáky.
Nekonečná válka o moc mezi jednotlivými kraji Erithielli si každý den vyžádala oběti, a jelikož jsem měla tu smůlu žít ve vesnici nejblíže hranicím sousedního kraje, měla jsem nejen každý den práce více než dost, ale ještě nám všem hrozilo napadení vojáky vedlejšího kraje.
Vůdce našeho velkého Severního kraje nezajímala malá vesnička na hranici a tak se ani nenamáhal poslat vojáky, aby Queelao uchránili. Vlastně to fungovalo tak, že jsme ráno byli vděční, že jsme se vůbec probudili.
,, Držte ho, " zvedla jsem hlavu ke dvěma dalším mužům s tvářemi bledými strachem. Navzdory jejich panice však svého přítele pevně chytili za zápěstí.
,,Bude to v pohodě... Dají tě do pořádku, uvidíš. " mumlali pořád dokola, až mě napadlo, že to bylo spíše k nim, než k mému pacientovi, který už se zdál, že nevnímá okolí.
Zhluboka jsem se nadechla. Nikomu z nich nemohlo být více než třicet pět. Muži na lůžku jsem odhadovala tak dvacet sedm let. A přesto... Neměl naději.
Jeden by řekl, že za tolik let vypomáhání a později samotného léčení si člověk už na nevyléčitelné případy zvykne...
Sïmae ke mně přispěchala s obvazy, ale když uviděla, co bylo nade vše jasné, jen se mi podívala smutně do očí.
Muž před námi měl rozpárané břicho, ze kterého lezla poškozená střeva. Jejich obsah už se dostal do celé břišní dutiny. Jeho smrt byla jen otázka času.
,, Je mi líto..." řekla. Byla vždy lepší než já ve sdělování špatných zpráv. ,, Ale je to jen otázka času. Můžeme se pokusit, ale jen to prodlouží jeho trápení... A ztratil už příliš krve. "
Pohlédla jsem jim do očí, a tentokrát jsem promluvila já. ,, Není to vaše chyba. Nemohli jste nic dělat. Takovéto rány... " nemusela jsem dokončit větu.
Dva muži se na sebe podívali s třesoucími se rty a kývli. Přes všechno, byli to vojáci. Věděli, co mají udělat. Podobné situace... byly více než běžné.
,, Bude to dobrý, kamaráde... " nepřestávali mumlat.
Odvrátila jsem zrak, když svému příteli zasunuli dýku do srdce, držíce mu ruku.
,, Už je to dobrý...."

***

Otočila jsem se za známým zvukem: bolestné sténání dalšího muže, tentokrát s bodnou ranou na stehně, a další na boku. To naštěstí nevypadalo tak vážně. 
Popadla jsem obvazy, které mi podala Sïmae, která mezitím už také spěchala k dalšímu zraněnému, a vyběhla naproti vojákovi.
,, Lehněte si!" křikla jsem a začala rychle pracovat na zastavování krve a následně čištění rány.
Dovolila jsem si odvrátit na chvíli zrak, abych zjistila, s čím se potýká má sestra. Mezi převrácenými bednami ze dřeva, které se používaly jako židle, stoly a odkladová místa pro léčitelské potřeby, jsem ji ale neviděla. Zamračila jsem se, ale pokračovala jsem v práci.
,, Jak se jmenujete? " zeptala jsem se zraněného muže pode mnou. Čím míň se soustředil na bolestivé vymývání rány, tím lépe.
,, Raodl. Seand Raodl" vydechle těžce, tisknoucí oční víčka k sobě. ,, Jak ty? "
,, Eylin Ashequere. Odkuď jste, Raodle? " usmála jsem se na něj.
,, Jsem z malé vesnice, blízko hranic s Heimsveldi Vindur. "
Ruka s namočeným hadříkem se mi zastavila uprostřed pohybu. Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by žil blízko hranic se sousední říší. Je pravda, že Erithiella- říše, ve které jsem žila- byla kruté místo, kde mezi sebou kraje neustále válčily o nadvládu, ale podle toho, co jsem slyšela to nebylo nic ve srovnání s Heimsveldi Vindur.
Upřímně řečeno, ani jsem netušila, že existují blízko hranic vesnice. Předpokládala jsem, že všechny byly zničeny během Velké války, ve které se střetla naše říše s Ævintíri - obyvateli sousední říše- a nikdo nebyl dostatečně odvážný nebo hloupý na to, aby tam dále žil.
Válka, která se odehrála před několika staletími byla podle pověstí ta nejhorší, jaká se kdy udála.
,, Opravdu?"
Můj údiv musel být na mém obličeji zřetelný, protože Raodl pokračoval.
,, Ano. Narodil jsem se tam. Žije tam ale jen velmi málo obyvatel, a ti jsou v pokročilém věku. Mladí totiž vždy dříve nebo později odejdou. Mají strach. "
Přes veškeré překvapení se donutím pokračovat v čištění ran.
,, A...-" na chvíli zaváhám, ale poté mě zvědavost přemůže. ,, Viděl jste to? Labyrint myslím. "
Nadzvedne jedno obočí, a já se otočím, abych mohla vypláchnout zkrvavený hadr v čisté vodě.
,, Ano. "
Prudce trhnu hlavou a pohlédnu mu do tváře, oči široce rozevřené.
Ačkoliv Velká válka skončila příměřím, krveprolití na obou stranách bylo příliš velké na to, aby obyvatelé obou říší zapomněli. I když prý už válka oficiálně skončila, nepokoje a vraždění ne.
Nenávist byla příliš velká.... Potřebovali od sebe obě říše oddělit něčím neprůchodným.
Tím byl Labyrint.
,, Doopravdy? Jak vypadal? Jak je velký? Jak... zkoušel jste někdy jít dovnitř? "
Vydechne, jakoby se chtěl smát mému toku otázek, ale kvůli bolesti nemohl.
Nadzvedne jeden koutek rtů do úšklebu a řekne: ,, Je tak vysoký, že převyšuje všechny stromy. A tak veliký, že nevidíš konec, ani začátek. A co se týče chození dovnitř... To je něco, co rozumný člověk nikdy neudělá."
Ovšem- všichni se Labyrintu báli... ale na druhou stranu... určitě někdy musela někoho zvědavost přemoci.
Když mu svou myšlenku zopakuji nahlas, zachmuří se.
,, Ano... když jsem byl malý, dva kluci se rozhodli jít dovnitř, ačkoliv všichni u hranic vědí, jaká.... zvířata žijí vevnitř. A že po setmění dovnitř nesmíš vstoupit ani za nic. Nepamatuji si to, ale slyšel jsem, že měsíc nato našli jejich těla na okraji labyrintu, ohlodaná až na kost." Chloupky vzadu na krku se mi postaví hrůzou. ,, Tak proč tam šli, když tohle všechno věděli? "
Je přece rozdíl mezi zvědavě nakouknout dovnitř, a dopravdy dovnitř vejít, ještě když znali všechny ty pověsti.
Zavrtí hlavou. ,, Asi si naivně mysleli, že dokážou projít a dostanou odpovědi. "
Zamračím se. ,, Odpovědi na co? Na to, jak vypadá Heimsveldi Vindur? "
Sykne bolestí, když mu začnu zašívat rány, ale i přes to se uchechtne.
,, Co já vím- já s nima nemluvil. Ale pochybuju, že by riskovali život kvůli tomu. "
Zmateně zavrtím hlavou. ,, Proč by si mysleli, že najdou odpovědi? "
Tentokrát zmateně vypadá on.
,, Přece kvůli té pověsti- projdeš Labyrintem, v Heimsveldi Vindur žije něco, co zná odpověď na všechno...? " pronese, jakoby by chtěl abych si vybavila něco, co všichni vědí, jen já to zapomněla.
,, Cože? " zmůžu se ale jen zeptat.
O Labyrint a Válku jsem se vždy zajímala, myslela jsem, že žádná pověst, kterou jsem ještě neslyšela ohledně Labyrintu není.
Zhluboka si oddechne a nasadí výraz, který mi až nepříjemně připomíná výraz rodiče, když dítě neumí spočítat kolik je jedna plus jedna.
,, Říká se, že kdysi dávno, těsně po Válce se něco přihodilo... v Erinthielle. Nějaký člověk se rozhodl, že přes veškeré nepřátelství s Ævintíri, byli právě oni naší poslední nadějí- a tak se vydal do Labyrintu, neboť se proslýchalo, že nedaleko jeho konce žije.... něco, co zná odpověď na každou otázku, a řešení každého problému.
O tom, co se mu dělo v Labyrintu nikdo nic neví, ale prý jím nakonec dokázal projít.
Když se ocitl v Heimsveldi Vindur, vydal se k jemuž tajemnému vševědoucímu stvoření. To mu slíbilo pravdu, ale za informaci si vyžádalo něco na oplátku- Povídá se, že dostal tři úkoly, které ho nakonec stály duši i život. Ale splnil je, a tak se říká, že odpověď na jeho otázku nechalo stvoření pohřbít s ním. "
S naprosto nevěřícným výrazem prudce vydechnu. ,, Ale... ale... Jak to, že... jsem to nikdy neslyšela? "
Pokrčí rameny a přidušeně odpoví: ,,Netuším- myslel jsem, že to tu znají všichni. Asi je to pověst známá jen u hranic. "
Zamrkám a raději se ujistím, že jsem vše správně ošetřila a zavázala. Když bojovníka vyprovázím z léčitelského stanu, nemůžu setřást nepříjemný pocit, a to se mi nepodaří ani po celý zbytek dne.
Když se večer se Sïmae konečně dostaneme domu, převyprávím jí celý příběh.
,, To doopravdy řekl? " zeptá se udiveně, zatímco si rozčesává své zářivé blonďaté vlasy. ,, To je... úžasné!!" vykřikne náhle.
Ať byl dnešek jakkoliv vyčerpávající, rozesměju se.
Těžko před ní můžu skrýt fakt, že jsem nadšená, že jsem získala další pověst. Na to mě znala až příliš dobře.
Protáhnu svůj obličej do přehnaně vážného výrazu a hlubokým hlasem se zeptám: ,, Kdyby ses mohla zeptat na cokoliv.... co by to bylo? "
Podívá se na mě s trochu zděšeným výrazem ve tváři. ,, Zeptala bych se, jak je možné, že moje vlastní sestra je takové pako. "
Zamračím se a hodím po ní první věc, která mi přijde pod ruku- polštář.
,, Jsem o tři roky starší než ty, měj úctu k umírajícím. " pronesu vážně. Možná až moc vážně, protože se obě rozesmějeme.
Povzdechnu si a posadím se před prasknuté zrcadlo, které je zároveň naše jediné.
Zatímco Sïmae zdědila vlasy zářivé jako slunce po otci, já mám vlasy po matce- tak světle blonďaté, že vypadají, jako stříbrné.
Pamatuji si, že když jsme byly malé, mamka nám říkávala ,, Sluníčko a Měsíčku. "
Při té vzpomínce se usměju. Ano, tato vesnice- Queelao, byla můj domov, odjakživa... ale někdy jsem přemýšlela o tom, uprchnout. Spousta žen spolu s dětmi z naši vesnice už odešla. Ale Sïmae cítila zodpovědnost za všechny zraněné- ostatně jako já. Nikdy by neodešla. Tak jsem to nikdy doopravdy nezvažovala. Nikdy bych ji tu nenechala samotnou. Ačkoliv vždy vypadala starší, než já, bylo jí pouhých šestnáct, zatímco mě už skoro devatenáct. Naši rodiče byli mrtví, matka zemřela na infekci před pěti lety, a otec v boji.  Takže jsme měly pouze jedna druhou.
Znovu se zadívám do zrcadla na svůj odraz. I přez praskliny na něm je vidět, jak jsem hubená. A nemyslím to v dobrém smyslu.
Úrodě se nevede, a i kdyby jo, nebyl by čas ji pořádně zpracovat.
Povzdechnu si.
Mé vystouplé lícní kosti, které se mi dřív líbily, mi nyní přijdou jen jako další důkaz o nedostatku jídla. Světlé zeleno-modré oči vypadají nesmírně unaveně.
Stejně jako má pleť, křídově bílá, nyní vypadá nezdravě. A příliš tomu nepřidává ani jizva na bradě, která mi zůstala po pádu ze stromu ve třinácti letech.
Nedostatek jídla, válčení, strach a vyčerpanost už byla vidět dokonce i na Sïmae.
Stejně jako já má velmi světlou pleť, ale tmavší vlasy i oči. Zatímco mé jsou zeleno-modré, její mají čokoládově hnědou barvu. Což k ní sedí, protože jsem ještě nikdy nepotkala člověka, který by čokoládu miloval s takovou vášní, jako Sïmae.
Když jsme zrovna měli trochu peněz, které jsme si mohli dovolit utratit, téměř vždy jsme si koupili čokoládu od kupců z nedalekého města. To jsme poté celou cestu domů vždy jen chválili toho geniálního člověka, který čokoládu vynalezl.
,, Víš, co jsem zase slyšela já? " pronese náhle nezvykle vážným hlasem.
Zkrabatím čelo. Tenhle tón nikdy nepoužívá. ,,Co? "
,, Vypukla další epidemie. "
Hrobové ticho, které nastalo, bylo tak tíživé, až jsem musela vstát. Zavrtěla jsem hlavou a přešla naším skromným obydlím ze dřeva až k oknu. ,, Kde? " dokázala jsem ze sebe dostat.
I můj vlastní hlas mi teď připadal cizí.
,, Jižněji od nás..."
Sklopí hlavu a sotva znatelně s ní zavrtí.
,, Nic prý nefunguje. Je to... říká se, že je to horší než minule."
Srdce mi vynechá jeden úder a já začnu vrtět hlavou. ,,Ví, jak se můžeš nakazit? Proč? Alespoň něco? Kdo ti to řekl? "
,, Ne. Zčistajasna se objevila. Prostě... je to celé tak zvláštní. Začnou se u tebe projevovat ty symptomy, jako... oslepnutí, zhoršení orientace v prostoru... " začne vypočítávat na prstech, ,, máš bolesti břicha, selhávání svalů...po jednom týdnu upadneš do bezvědomí... jakéhosi.. kómatu. Pokud se podává jídlo a voda, můžeš přežít až půl roku. Ale déle ne. "
Mimoděk si zakryju pusu rukou.
,, Jak daleko od nás? " zmůžu se jen vyslovit.
,, Už je to prý blízko. " řekne, a i když se to snaží zakrýt, vidím, že má strach. ,, několik desítek mil. "
Svěsím hlavu.
Když naposledy vypukla epidemie, lidé denně umírali po stovkách. Ale nakonec se dokázalo přijít na způsob šíření a jak zpomalit proces, a tak se naštěstí později vytratila. Ale mezitím uběhly dva dlouhé roky, plné utrpení.
Pořád se občas objeví nějaké případy, ale už je to pouze ojedinělé.
Doufala jsem.... že už nikdy nic takového nepřijde. Bojovat proti záhadné nemoci je mnohem horší, než se snažit zastavit krvácení po sečných ranách z boje.
A to ještě že je tentokrát horší?
Naše pohledy se střetnou, a já vidím, že ví naprosto přesně na co myslím.
Jestli se na něco nepřijde... Tak odsud budeme muset odejít. Protože tě nehodlám nechat na pospas nějaké epidemii.
,, Nemůžeme tu všechny nechat..." hlesne nešťastně. Ale ví, že to bude jediná možnost.
Její vážný výraz mi připomene, jak rychle nás všechny donutila válka, hlad a strach dospět. Ano, občas jsme měly ty vzácné chvíle, kdy jsme se smály a žertovaly- jako zrovna před chvílí. Ale dříve nebo později nás realita vždy tvrdě udeřila.
V Queelao, jste už skoro nikdy smích neslyšeli. Dokonce i malé děti si hrály buďto jen doma, nebo spolu se svými matkami odešly úplně.
,, Já vím. Ale nebudeme mít jinou možnost. To bychom jen... čekaly na smrt. " 
Má slova se rozezní kolem nás. Sïmae už na ně nereaguje- jen se se smutkem v očích otočí a začne se převlékat do noční košile.
Když uléháme do postele, před očima mám jen obrazy minulé epidemie a vyprávění zraněného vojáka.
Tu noc se mi zdá o Labyrintu.

---------------------
Hello helloo! ❤❤❤
Jsem Feyre, a Doufám, že se vám první kapitola líbila! MUHAHAHAHA. Chápu, že to možná zatím nezní tak napínavě... ale jen si počkejte. Mám toho připraveného tolik, že se sama bojím 😂😂
Budu přidávat každou sobotu, takže se určitě těšte na další díl ;)
Kdybyste měli jakékoliv otázky, nebo jen chtěli vyjádřit svůj názor, budu vděčná za každý komentář i vote : D
Ya the best
- Vaše Feyre ❤❤❤