Mindwalker

Kapitola 19

Týden po našem návratu byl více než divný. Kdykoli jsem byla s Jeffem, byl poblíž i Ryan. Nutilo mě to pořád myslet na to, co se mezi námi stalo v Renu. Nesvěřila jsem se ani Katie a Jessice, protože by to nepochopily. Myslí si, že jsem šťastná s Jeffem.

Snažila jsem se všelijak zaměstnat, proto jsem se hodně učila na maturitu, přečetla jsem snad miliony knížek a po večerech jsem si volala s Katie nebo s Jessicou.

S Ryanem jsem od našeho příjezdu prohodila tak dvě věty. Přestali jsme používat i telepatii. Přestože byl poblíž, přišlo mi, že je ode mě vzdálený snad tisíce kilometrů. A to všechno kvůli jednomu pitomému polibku. Dobře, nebyl pitomý.

A jako kdyby toho nebylo málo, pokaždé když jsem šla ven po setmění, cítila jsem, že mě někdo sleduje. Byl to hrozně úzkostlivý pocit. Jako kdyby mě někdo svíral v kazajce a nechtěl mě pustit.

.........................

Katie mě konečně přemluvila, abych s ní šla nakupovat. Dlouho jsem nad tím uvažovala, ale nakonec jsem usoudila, že můj šatník potřebuje změnu. Slíbila jsem jí, že se sejdeme v centru.

Nervózně jsem přešlapovala před nákupním centrem. Museli jsme se sejít později, protože měla Katie ještě jógu. Nechtělo se mi být venku, tak dlouho po setmění. Už jsem vážně začínala být paranoidní.

„Pardon, že jdu pozdě." Ozvala se za mnou Katie a já jsem vypustila zadržovaný dech. Otočila jsem se a musela jsem zadržet smích, když jsem tam viděla stát Katie se stejným kabátkem, jaký jsem měla já. Dokonce měla i stejný deštník.

„Ahoj, Katie. Koukám, že jsme dneska na stejný vlně." Teprve teď si toho všimla i Katie. Usmála se na mě, obě jsme zavřely deštníky a rychle jsme prchaly před deštěm do tepla.

........................

Po hodině jsme už stihly projít snad deset butiků. Obě jsme byly už ověšené taškami. Nakoupila jsem si potřebná tílka, jedny džíny a minišaty, taky nějaké spodní prádlo. Byla jsem ráda, že jsem mohla myslet taky na něco jiného.

Vyšly jsme věn z centra a obě jsme vytáhly deštníky. Zrovna jsem se s ní chtěla rozloučit, když jsem si všimla až příliš povědomého muže, který nás upřeně sledoval. Měl na sobě mafiánský klobouk a černý dlouhý kabát. Střetli jsme se pohledem, ale já jsem se hned odvrátila.

„No nic, Katie. Už budu muset vyrazit domů." Usmála jsem na ni a Katie přikývla. V rychlosti jsem ji objala. Už jsem chtěla být co nejdříve doma. V objetí jsem se znovu po očku koukla na toho chlapa. Není to.. Harry?! Nemůže to být on. Pořádně jsem mu neviděla do obličeje, protože se zrovna díval na něco v jeho mobilu.

Odtáhla jsem se od Katie, zamávala jí a obě jsme se vydaly opačným směrem. Rozhodla jsem se, že raději zavolám mamce, aby pro mě přijela. Vytahovala jsem mobil, když jsem uslyšela výkřik. Hned na to ale utichl.

Zděšeně jsem se ohlédla přes rameno a uviděla jsem toho muže, jak zahnul za roh do jiné ulice. Zastavila jsem se v půli kroku a zrychleně dýchala. Katie! Měla stejný deštník i kabát. Musel si ji se mnou splést.

Otočila jsem se na patě a rozběhla se směrem, kterým měl namířeno Katie. Našla jsem ji ležet v bezvědomí o pár kroků dál. Útočník ji přetočil na záda a měla docela veliký šrám na hlavě. Nemohla to být velká rána, ale se svou malou postavou toho Katie moc nevydržela. Zkontrolovala jsem jí pulz.