Mindwalker

Kapitola 12

Celý příští týden utíkal hrozně rychle. Trávila jsem spoustu času s Jeffem, učila se na zkoušky a občas jsem si vyšla i s Ryanem. Toho jsem poslední dobou potkávala skoro pořád. Buď u skříněk a krom společných hodin i venku na obědě. Nebyla snad jediná chvíle, kdyby u něj nebyla Naty.

Hodně jsem začala přemýšlet nad universitami. Chtěla jsem zůstat ve státě, abych byla poblíž rodičů. Dlouho jsem na internetu hledala informace o jejich zaměření. Až mi šlo všechno krkem. Nakonec jsem se rozhodla podat přihlášku do Las Vegas, Hendersonu a ještě do jednoho města, ale to bylo mým tajemstvím.

........................

V sobotu odpoledne jsem nasedla do našeho rodinného auta. Chystali jsme se na Ryanův zápas. Chtěla jsem tam jít s Jeffem, ale rodiče se rozhodli, že chtějí jet taky. Jeff rodičům moc nesedl, takže jsem je nechtěla zbytečně dráždit tím, že mě tady Jeff vyzvedne. Domluvila jsem se s ním, že se potkáme na hřišti.

Na zápase se sešlo překvapivě hodně lidí. Zatímco moji rodiče seděli vpředu s ostatními dospělými, já jsem se posadila se svými kamarády dozadu. Jeff mi dal ruku kolem ramen a nabídl mi popcorn. Jen jsem ale zavrtěla hlavou. Dneska jsem byla docela nervózní, protože jsem věděla, že se na Ryana přijde podívat lovec talentů z Rena. Ryan o to stipendium moc stál, takže dneska ze sebe určitě vydá všechno.

Byl v pozici nadhazovače. Když se připravoval na hod, zalétl pohledem do publika. Vyhledal mě svýma modrýma očima a já jsem se na něj usmála a ukázala mu palce obalené ostatními prsty v náznaku, že mu fandím. Úsměv mi oplatil, potom ale pohledem přelétl Jeffa vedle mě a jeho oči potemněly. Stáhl si svou oblíbenou červenou čepici víc do čela a odvrátil se.

Celý zápas se Ryan pekelně soustředil. Myslím, že toho nikdo jiný nevšiml, ale mě neuniklo, že byl hodně nervózní. Moji rodiče mu fandili ze všech nejvíc, když se mu povedl nadhoz. Začínala jsem si myslet, že ho berou jako svého syna. Byla jsem z toho hodně nadšená. Ryan našel konečně nějaké lidi, kteří ho měli hodně rádi. Sama jsem doufala, že mě bere mezi ně.

Domácí vyhráli s velkým náskokem. Když jsem sestupovala z tribuny, abych Ryanovi poblahopřála, viděla jsem ho, jak mluví s tím lovcem talentů. Rozhodla jsem se tedy na něj počkat u stánků s jídlem. Rozhlížela jsem se po okolí a hledala Jeffa, který zmizel hned, jak skončil zápas. Pohledem jsem ho vyhledala u východu. Stál tam s nějakou holkou, typuju, že to byla třeťačka, protože v našem ročníku jsem jí ještě nezahlédla, ale blížila se našemu věku.

Jeff se zasmál něčemu, co říkala a ona mu nestydatě položila ruku na hruď a pohodila vlasy. Neunikl mi ani její až příliš hluboký výstřih na halence a hodně výrazný make up.

Někdo mě chytil za boky, až jsem překvapením nadskočila a skoro vypískla. Otočila jsem na dotyčného a uviděla před sebou stát od ucha k uchu usmívajícího se Ryana. Cítila jsem z něj sálat radost a nemohla jsem si pomoct. Líbilo se mi vidět ho takhle šťastného. Zprudka jsem ho objala kolem krku a stiskla v pevném objetí. Okamžitě kolem mě omotal paže a zabořil tvář do vlasů.

„Ale co tolik radosti?" Zeptal se překvapeně Ryan, když jsem se od něj odtáhla na délku paže.

„Viděla jsem tě mluvit s tím lovcem talentů z Rena. Vypadal, že má o tebe značný zájem." Šťouchla jsem ho loktem do žeber. Ryan jen vzrušeně přikývl, očividně neschopný slova.

„Jo, to máš naprostou pravdu. Říkal, že si myslí, že bych byl docela velkým přínosem pro jejich universitu. Nabídl mi, abych se tam jel na jeden víkend podívat. Prý bych se i mohl zúčastnit jednoho soustředění."

„To maj teda štěstí, že našli zrovna tebe. Jsem za tebe moc ráda." Nemohla jsem si pomoct a musela se znovu nenápadně otočit směrem k Jeffovi. Ještě pořád byl až příliš zabraný do rozhovoru s tou blondýnou. Začal si pohrávat s jejími vlasy a to byla poslední kapka. Se znechucením jsem se od nich odvrátila a snažila se zachovat klid. Nechtěla jsem před nimi vystoupit jako hysterická přítelkyně.

Ryan mě trochu starostlivě pozoroval a potom zalétl pohledem na to samé místo, kam jsem se ještě před chvíli koukala já. Zamračil se a kývl hlavou na znak, že mi rozumí.

„Je mezi váma všechno v pohodě?" Zase se zadíval do dálky na Jeffa a začal mu tělem postupně kolovat vztek. Rychle jsem se snažila vrátit věci do normálu. Jen jsem přikývla na jeho otázku.

„Jop, je to v poho. Hele, Ryane, já už budu muset jít. Rodiče se po mně asi začínají shánět." Pohlédla jsem mu přes rameno na své rodiče, kteří se se zájmem bavili s jinými lidmi. Asi jsem to neodhadla správně.

„Jo, jasně, Lily. Tak se uvidíme jindy." Jak ta slova pronesl a přitom se otočil, aby se na mé rodiče podíval, zjistila jsem, že jeho rodiče jsem tu nezahlédla. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale předběhl mě: „Jo a vyřiď, prosím tě, tvým rodičům, že jim moc děkuju, že se dneska ukázali tady na zápase. Moc si toho vážím. Jsem rád, že ses tu taky ukázala."

„Vyřídím. A když už jsme u rodičů, tvoji rodiče nepřišli, že jo?" Dotkla jsem se jeho ramene, ale Ryan si stáhl svou čepici víc do čela.

„Ani nevědí, že je dneska zápas. Nesnáší, když hraju, proto jsem jim nakecal, že se jdu učit do knihovny. No nic, asi bych se měl vrátit domů, ať jim to nepřipadá podezřelé. Pozdravuj holky a Aarona." Rozloučil se, ale potom místo toho, aby odešel, se zaměřil pohledem do dálky. Než jsem stačila rozkoukat, vlepil mi rychlý polibek na tvář.

„Měj se, Lily." Usmál se na mě křivým úsměvem v doprovodu dolíčku na pravé tváři a potom odešel ke své motorce.

Měj se, Ryane. Vyslala jsem k němu poslední myšlenku, než jsem se rozhodla, že nastal čas vrátit se k rodičům. Za Jeffem už jsem nechtěla chodit, rozhodla jsem se, že mu zavolám později. Ještě omráčená jsem se otočila a spatřila jsem ho, jak na mě zírá. Blondýna už zmizela. Otočila jsem se na patě, snažila se neohlédnout a namířila si to přímo k rodičům.

„Můžeme vyrazit, jestli se tu už nechcete zdržovat." Kývla jsem směrem k našemu autu, které bylo zaparkované poblíž.