Kapitola 16

250 27 0
                                    

Zrovna jsem si kontrolovala, jestli mám všechno sbalené, když jsem uslyšela domovní zvonek.

„Lily, Ryan je tady!" Křičela na mě mamka z přízemí. Popadla jsem svojí tašku, která byla plná až po okraj, ještě jednou jsem zkontrolovala, jestli mám všechno a potom jsem vyšla z pokoje a zabouchla za sebou dveře.

Dotáhla jsem svou tašku až do předsíně, kde na mě už čekal Ryan. Měl na sobě černé triko, džíny stejné barvy a na hlavě svou oblíbenou čepici.

„Připravená?" Zeptal se mě trochu pobaveným hlasem, když ode mě přebíral mou cestovní tašku. Přikývla jsem a oslnivě se na něj usmála. Následovala jsem Ryan k našemu autu s rodiči v patách.

„Bože, Lily, kolik těch věcí potřebuješ? Jedeme tam jenom na noc." Naříkal Ryan, když táhl moje zavazadlo a potom ho ukládal do kufru auta. Jenom jsem nad tím mávla rukou. Sbalila jsem si víc věcí, protože jsem nevěděla, co všechno budu potřebovat. I když hlásili na víkend hezké počasí, nikdo nikdy neví, co se může stát.

Otočila jsem se na mamku a tátu, abych se s nimi rozloučila. Mamka celá zářila a táta si pozorně prohlížel Ryana. Vrhla jsem na něj zamračený pohled a podívala se na mamku, která jenom pokrčila rameny. Objala jsem jí, a když jsem se maličko odtáhla, aby mě slyšela jenom ona, zašeptala jsem: „Co to volání s tátou?" Mamka se tomu zasmála.

„Zařízeno. Ale musela jsem ho uplatit čokoládovými sušenkami." Pokývla jsem na ni a zamířila k tátovi. Taky jsem ho objala a on mi pošeptal do ucha: „Žádný blbosti, jasný?" Skousla jsem si spodní ret, abych se tomu nezačala smát. Proboha, jedu s Ryanem pryč jen na jednu noc.

Ryan mi podržel otevřené dveře na straně spolujezdce, a když jsem nastoupila, zabouchl za mnou a oběhl auto na svou stranu. Zamávala jsem rodičům a poslala jim vzdušný polibek. Ryan nastartoval, vycouval z příjezdové cesty a odbočil na hlavní silnici.

.......................

„Ahoj, Šípková Růženko."

Rozhlédla jsem se. Snad všechny kosti mi v těle křičeli bolestí. Očividně jsem usnula v nepřirozené poloze. Protáhla jsem si krk a podívala se na hodiny na palubní desce. Ukazovaly něco po jedenácté. V podstatě jsem spala celou cestu. Najednou jsem si všimla vypnutého autorádia.

Otočila jsem se na Ryana, který byl pohodlně opřený na sedadle, pohled měl soustředěný na silnici před námi. Jednu ruku držel na volantu a druhou ruku měl položenou na řadící páce.

„To autorádio se pokazilo?" Zeptala jsem se a ukázala jsem na palubní desku. Ryan se jenom usmál a zavrtěl hlavou.

„Ne, já jsem ho vypnul. Nechtěl jsem, aby tě to rušilo, když jsi usnula. Navíc je docela zábavný tě poslouchat." Začala jsem se červenat, takže jsem od něj raději odvrátila pohled.

„Vážně? A co jsem říkala?" Začala jsem si hrát s lemem trika.

„Vlastně nic srozumitelnýho. Jenom jsi tak mumlala." Ohlédl se po mně a srazil si čepici víc do čela, než se zase soustředil na silnici.

„Dobře, takže..." Snažila jsem se změnit téma „kudy teď projíždíme?"

„Právě jsme v Wadsworthu. Od Rena už je to jen tak půl hodinky." Přikývla jsem, natáhla jsem ruku na zadní sedadlo a vylovila odsud tašku s jídlem. Nakoukla jsem dovnitř. Byla tam zelenina, ovoce, sendviče a flašky s pitím, z nichž jedna už byla poloprázdná.

Vzala jsem si krutí sendvič a nabídla jsem i Ryanovi. Jedli jsme v příjemném tichu, jen se zapnutým rádiem. Po očku jsem sledovala Ryana. Havraní vlasy mu trčely z čepice do všech stran, zpod trika na krátký rukáv mu koukaly svaly. Očima jsem přejela jeho štíhlý pas. Byl opravdu moc pěkný.

Když jsem pohledem doputovala zase nahoru k jeho obličeji, zjistila jsem, že on mě taky po očku pozoruje. Ale jen v takové míře, aby to do někoho nenapálil.

V autě začínalo být docela velké teplo a měla jsem pocit, že ani klimatizace nepomáhala. Proto jsem stáhla okýnko na svojí straně a vystrčila hlavu ven. Vím, bylo to šílené, ale musela jsem se zbavit všech těch myšlenek, co mě v hlavě tížily. Když jsem cítila vítr ve vlasech, bylo to jako kdyby ode mě všechny starosti odnesl vzduch.

Ryan se na mě podíval, zasmál se a nevím, jestli to bylo nevědomky nebo schválně, ale položil mi svou dlaň na stehno.

Přesně tak, jak to má být. Pomyslela jsem si a rychle si kolem sebe postavila hradby, než by se ta myšlenka stihla dostat k Ryanovi. Usmála jsem se na něj a opřela si obličej o dvířka. Právě v tu chvíli jsem byla přesně na tom místě, kde jsem chtěla být ze všeho nejvíc.

.........................

Zastavili jsme na parkovišti poblíž kampusu university v Renu. Všechno tu bylo dvakrát větší než v Austinu a taky modernější.

Bylo tam hned několik budov. Všechny byly postaveny z červených cihel. Měly hodně okem ve francouzském stylu. Budovy byly ohromné a táhly se nejméně jeden kilometr daleko. Trávník před kampusem byl čerstvě posekaný a keříky byly pečlivě upravené do jednoho tvaru. Napravo od budov byly hned dva stadiony, kde zrovna pár hráčů trénovalo. Jeden byl určitě na fotbal a druhý byl asi na baseball. A za celým areálem byl výhled na vysoké hory, které se tyčily za budovami.

Vzala jsem si kabelku, otevřela dveře od auta ještě dřív, než to stihl udělat Ryan a vystoupila jsem z něj. Rozhlížela jsem se kolem, když jsem uslyšela prásknutí dalších dvířek od auta. Ještě než jsem se na Ryana ohlédla, už jsem věděla, že bude stejně ohromený, jako jsem byla já.

„Páni." Vydechla jsem, když jsem se konečně zmohla na slovo. Ryan nadšeně přikývl a já jsem v jeho očích zahlédla zvědavost a nadšení malého kluka. Štěstí z něj skoro doslova sálalo.

Ryan vzal naše tašky z kufru a vykročili jsme k hlavní budově. Museli jsme se řídit ukazateli, abychom tam vůbec trefili. Areál byl opravdu veliký. Na jedné straně jsem zahlédla knihovnu, vedle byla tělocvična.

MindwalkerWhere stories live. Discover now