Mindwalker

Kapitola 7

Probudilo mě zazvonění telefonu. Ryan potichu zaúpěl. Sundal ruku z mého pasu a začal jí šátrat po nočním stolku. Přetočila jsem se na druhý bok, abych na něj viděla. Ryan se posadil a zamžoural na displej. Vstal, přijal hovor a odešel ze sklepa. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že už je devět. Dneska nemá cenu jít do školy. Musím s rodiči hodně věcí vyřešit.

O chvíli později se dveře do sklepa otevřely a v nich stál Ryan. „Dobré ráno. Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." Řekl ještě rozespalým hlasem. Podepřela jsem se na loktech a usmála jsem se na něj. „To je jedno. Díky, že jsi mě tu nechal přespat. Teď musím jít domů a pohádat se s rodiči." Suše jsem se zasmála.

„Ale, ale. Ty dneska nejdeš do školy?" Přišel k posteli a sedl si na ní.

„Já ne. Ale ty bys měl. Jestli chceš udělat maturitu, měl by sis máknout." Posadila jsem se a odhodila deku. Ryanovy oči sjely k mému triku, které bylo vyhrnuté až ke kalhotkám. Rychle jsem ho stáhla zpátky ke stehnům.

„Tak já tě alespoň hodím domů." Nabídl se mi. Vstala jsem a přešla ke gauči. Vzala jsem si svoje věci a podívala jsem se na Ryana. „Tak dobře. Děkuju. A teď se otoč." Zasmál se a otočil. Svlékla jsem si jeho triko a hodila ho po něm. „A kdo ti volal?" Ptala jsem se, když jsem se oblékala do svého. „Roland. Ptal se, jestli dneska přijdu do školy. Strašně mě honí." Hrál si s trikem, které jsem po něm hodila. „Aha. Už můžeš." Řekla jsem, když jsem si dopínala poslední knoflíček u volné košile. Ryan se otočil a usmál se na mě.

„Připravená?"

„Jo. Můžeme." Přikývl a šel napřed.

..................

Přijeli jsme před náš dům. Sesedla jsem z motorky, sundala si helmu a podala ji Ryanovi. „Ještě jednou díky za všechno. Moc jsi mi pomohl."

„Víš, že ti pomáhám rád." Usmál se na mě a taky slezl z motorky. Podíval se na náš dům a zamračil se. „Víš určitě, že to zvládneš sama?" Zeptal se starostlivě.

„Jo, vím." Dloubla jsem ho loktem do žeber. Zasmál se.

„Dobře. Ale kdyby si něco potřebovala, ozvi se." Poklepal si prstem na spánek. Přikývla jsem a usmála se.

„Ahoj." Řekla jsem a už se chystala odejít, když se ke mně Ryan sklonil a políbil mě na čelo. Bylo to tak něžné gesto. „Ahoj." Rozloučil se a nasedl na motorku.

Vyšla jsem po schodech nahoru a uslyšela vrčení motoru. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela dveře a vstoupila do domu.

Vešla jsem do obýváku a uviděla mamku, jak sedí na gauči a tváře má promáčené slzami. Vedle ní seděl táta a v ruce držel telefon.

„Nikam nevolej. Už jsem tady." Sundala jsem si kabát a položila do na opěrku křesla. Máma mě zpozorovala a už byla na nohou a objímala mě.

„Panebože, Lily. Kde jsi byla?! Ani nevíš, jaký jsme měli strach. Tatínek už chtěl volat policii."

„Vlastně asi vím, jaký jste měli strach, mami. Včera mě a Ryana totiž v parku znovu napadl ten útočník." Mamka zalapala po dechu a táta se zamračil.

„Kdo je Ryan? To jen kluk, který tě tu našel, když se sem ten chlap vloupal?" Ověřoval si to. To mě tady snad nikdo neposlouchá? Přikývla jsem.

„A jsi v pořádku, Lily? Neublížil ti?" Mamce znovu z očí vytryskly slzy. Musela jsem jí znovu obejmout. „Ne. Nic se mi nestalo. Ryan mě zachránil,... zase."