Chodící dominance

Opět se setkáváme

Kattin pohled

Ráno jsem se probudila v Nicově náruči se zvláštním pocitem. Můj spánek byl až moc klidný, na to, co vše nás dnes čeká a jak budeme opět riskovat naše životy pro světlejší budoucnost.

Pomalu a hlavně potichu jsem se vyprostila s Nicova sevření, přehodila přes sebe jeho tmavě modrý župan a své první kroky jsem směřovala do kuchyně, kde jsem nám také udělala vydatnou snídani. Všechny hotové palačinky jsem naskládala na jeden velký talíř, který jsem společně ještě se dvěma prázdnými odnesla k jídelnímu stolu.

„Dobré ráno," zářivě se na mě usmíval přicházející Nico. Vlasy měl opět neupravené, ale byl už na půl převlečen do formálního oblečení. Červená kravata mu volně visela na krku a jeho nedopnutá košile mi odkrývala část jeho hrudi. Co mě však na jeho stylu nejvíce oslovilo, byly černé kšandy, nezbedně zavěšené na obou ramenou.

„Dobré ráno," líbla jsem jej na levou tvář a bedlivě sledovala jeho postavu, jak si usedá ke stolu hned vedle mě.

„Ten můj župan ti náramně sluší," mírně se usmál, až se mu nadzvedly koutky.

„To bude asi tím, že je to tvůj župan," dloubla jsem do něj loktem a záludně se na něj usmála.

„Jsi na dnešek připravená? " změnil rychle téma k našemu hlavnímu cíli dne a já jsem mírně znervóznila.

„Ano," odpověděla jsem prostě, ale Nico ihned rozeznal mé pocity a svým pohledem mě vyzval, abych se mu svěřila, „bojím se neúspěchu," zašeptala jsem co nejvíce potichu, ale i tak moc dobře slyšel mé obavy.

„Kattie," odložil příbor, kterým snídal palačinky a uchopil mou tvář do dlaní, „nemusíš se bát, slibuji ti, že dnes to všechno skončí a nikomu z nás se nic nestane," povzbudivě se usmál a následně už líbal mé rty.

Moc dobře věděl, co na mě zabírá a náležitě toho tedy využil.

„Stejně se o tebe nikdy nepřestanu bát," zašeptala jsem do jeho rtů.

Nico se opřel čelem o to mé a jen se mi hluboce zahleděl do očí. Mlčel, ale já jsem i přes to moc dobře věděla, co mi chce říct. Probíhala mezi námi jakási tichá konverzace bez jakéhokoliv slova. Konečky prstů mě hladil po tváři, jako by mi na ni kreslil jakési ornamenty a při každém jeho dotyk s mou pokožkou mi naskakovala husí kůže, byl to však velmi příjemný pocit.

„Chtěl bych umět zastavit čas," náhle prolomil ticho a vzápětí mi zastrčil neposedný pramínek vlasů za ucho.

„A proč?" snažila jsem se z něj dostat co nejvíce, protože každou takovou konverzací jsem čím dál více poznávala jeho já, které doposud nikomu neukázal.

„Abych s tebou mohl být, jak dlouho bych chtěl. Aby nás netížil čas jako právě teď a já jsem si mohl každičkou chvíli s tebou náležitě užít," svým pohledem vyhledal mé rty a pravým palcem mi přejel po spodním rtu.

„Nico," nedokončila jsem větu a jen jsem si ho přitáhla do objetí.

Ano, tížil nás čas, ale jsem schopna obětovat veškerý čas pro každičkou sekundu strávenou v jeho přítomnosti.

„Strašně nerad to říkám, ale za chvíli nás očekávají mí rodiče," s obrovskou neochotou se ode mě odtáhl a já jsem na souhlas přikývla.

„Půjdu se tedy převléct," letmo jsem ho políbila na čelo a vydala se do ložnice.

Ze skříně jsem si vytáhla volnější černé šaty, do kterých jsem se následně převlékla. Bez zbraně bych neopustila pokoj, a tak jsem si ji připevnila na, pro mě typické místo, a vydala se do garáže.