Chodící dominance

Našli nás

Kattin pohled

Byla jsem vystrašená a bála se toho, co se odehraje v budoucích minutách, ba i hodinách. Nico byl rozzuřený a pevně svíral svou zbraň v rukou.
„Tak mluv!" zakřičel na řidiče a byla jsem si na sto procent jistá, že kdyby neodpověděl, tak jej tady hned teď bez mrknutí přede mnou zastřelí.
„Na smluvené místo pane," odpověděl zcela klidným hlasem řidič, ale my jsme dále mířili zcela jiným směrem, než bylo určeno.
„Tudy cesta na letiště nevede! Ihned zastav auto!" vyžadoval, aby jej ihned řidič uposlechl, ale tomu se tak nestalo.
„Za chvíli jsme na místě, nemějte obavy," usmál se do zpětného zrcátka.
Já jsem se klepala strachy a svírala, co nejpevněji to šlo, Nicovu ruku.
„Kattie, nedívej se!" promluvil ke mně Nico neutrálním tónem v hlase a ihned mi došlo, co se stane.
Přitulila jsem se k Nicovi tak, abych neměla jakoukoliv možnost vidět co se právě stane, zavřela jsem oči a po chvíli se ozval hlasitý výstřel.
Auto se po chvíli konečně zastavilo a já jsem se stále tiskla na Nicovu hruď. Pištělo mi v uších, těžce se mi dýchalo a ještě pořád jsem se klepala strachy.
„Už je to dobré Kattie." pohladil mě po vlasech a silně mě obejmul.
„Musíme co nejrychleji vypadnout Katt. Určitě jsou tady a půjdou po nás," vyhrkl Nico a už mě táhl ven z auta.
„A kam půjdeme?" zděšeně jsem se na něj podívala.
„Kamkoliv, pojď rychle," odpověděl ve spěchu a vydali jsme se zpátky po cestě, odkud jsme přijeli.
„Musíme na letiště. Určitě tam bude Philip a Luke," pokřikl na mě po chvílí a nepřestával mě za sebou táhnout. Svíral mou dlaň a já jsem se s ním snažila udržet krok. Po chvíli jsme se ocitli v prostorách letiště, ale bylo tady až podezřelé ticho. Nico mě jednou rukou držel za tu mou a v druhé měl připravenou zbraň. Potichu jsme se dostali až na místo, kde mělo být přistavené letadlo, ale stál zde pouze jeden prázdný Mercedes s dveřmi otevřenými dokořán.
„Sakra!" zakřičel Nico a razantním pohybem zabouchl dveře řidiče.
Opřel se rukama o auto a svou hlavu svěsil dolů. Já jsem ho jen zezadu obejmula a snažila jsem se být silná tak jako on. Nico si po chvíli sáhl do pravé zadní kapsy a vytáhl z ni svůj telefon, který mu začal vyzvánět. Hovor dal nahlas a přivinul si mě ochranářsky k jeho tělu.

„Luku?" promluvil jako první.
„Nico! Je tady, mají Philipa a Oliv, musíš ihned vypadnout!" křičel rozrušený Luke do telefonu.
„Michael? Kde jsi?" strachoval se Nico.
„Ano, neboj se, jsem v bezpečí, ale ty s Katt ihned vypadni. Jdou po vás," odpověděl již klidnějším hlasem, ale stále v něm šel zaslechnout strach.
„Kde odvedli Philipa?"
„Nevím, když jsem přijížděl na letiště, tak jsem zahlédl Michaela a nějaké muže se zbraněmi, jak je nakládají do aut. Ihned jsem vypadl z letiště, protože si mě všimli. Pronásledovalo mě jedno auto, ale postaral jsem se o to. Kde jste vy dva Nico? Dojedu pro vás," snažil se nám pomoc, ale už bylo příliš pozdě.
„Ihned to polož!" uslyšela jsem hlas mého otce za mými zády a projela mnou mrazivá vlna pocitů a vzpomínek.
Otec si obešel auto tak, aby stál přímo před námi a kolem nás se pohybovalo dalších pět jeho mužů. Mířil na nás svou zbraní a jeho obličej zdobil úsměv od ucha k uchu.
„Pokud to budu muset ještě jednou opakovat, tak vás oba dva hned teď a tady zastřelím, nemám s tím vůbec žádný problém," ironicky se usmál a Nico, ač nerad uposlechl jeho slova a ukončil hovor s Lukem.
Já jsem Nicovi drtila strachem ruku a snažila si zachovat neutrální výraz, i přes to, že to byla nyní ta nejtěžší věc na světě.
„Opět se setkáváme," usmál se a přistoupil k nám o krok blíže.
Nico si přede mě ochranářsky stoupl, čímž mého otce trochu zaskočil. Nikdy by si totiž nepomyslel, že by někomu na mně záleželo a Nico mu teď před jeho zrakem dokázal.
„Ach tak, nedošla mi ani pozvánka na vaší svatbu," dělal si z celé situace srandu a úplně se v tom vyžíval. Teď měl navrch on a to bylo vše, po čem jeho temné srdce toužilo, pokud tedy nějaké měl. Oba dva s Nicem jsme mlčeli, protože na toto se nedalo jakkoliv rozumně odpovědět.
„Smutné," na chvíli nahodil hraný smutný výraz na obličeji, který se později proměnil ve vítězný. Mávl na své muže a rozešel se k nejbližšímu hangáru. My jsme byli jeho muži donuceni jít s ním.
„Neboj se, nedovolím, aby ti kdokoliv cokoliv udělal," zašeptal Nico a za chůze mě letmo políbil na rty.
Usmála jsem se na něj a přejela jsem palcem po hřbetu jeho ruky, která svírala tu mou.
„Vaši přátelé už na nás čekají uvnitř," usmál se otec a všichni jsme se najednou ocitli v malém hangáru. Nacházelo se v něm malé motorové letadlo, kolem kterého jsme prošli a pokračovali dále hangárem, až když jsme se zastavili u železných dveří.
Náhle jsem na svých ramenou ucítila cizí ruce. Otcovi muži nás s Nicem od sebe museli doslova odtrhnout a následně nám pevně svázali provazy ruce za zády, abychom se nemohli jakkoliv bránit.
„Bastarde!" zakřičel Nico na mého otce a ten se mu jen vysmál do očí, což Nica ještě více naštvalo.
Všichni jsme se vzápětí vydali do železných dveří a ocitli jsme se na temné chodbě. Vypadalo to tam jako z nějakého hororu. Blikající zářivka, tmavě vymalované stěny a můj otec si v úplném klidu kráčel až na konec chodby, kde se nacházely opět dveře, kterými jsme následné prošli do jakési místnosti.
Ihned jsem se zděsila, když jsem zahlédla Philipa klečícího na zemi s obličejem plným krve. Vedle něj stáli dva muži, kteří na něj něco mluvili, ale přestali ihned, co zaregistrovali naši přítomnost.
„Nechte nás o samotě," promluvil otec ke svým mužům, kteří poslušně opustili místnost.
Chvíli mezi námi panovalo ticho a poté promluvil jeden z mužů.
„Moc rád se s tebou opět setkáváme, Nico. Jak vidím, tak dnes zabijeme rovnou tři mouchy jednou ranou," arogantně se usmál na Nica a poté na mého otce.
„Na to je ještě čas, Henricu," usmál se na oplátku můj otec a začal se procházet po místnosti, což mě docela dost začalo znervózňovat.