Chodící dominance

Zůstaň

Kattin pohled

„Neruším Vás?" promluvila jsem potichu k Elisabeth a vyčkávala na její odpověď.

„Vůbec ne, Kattie," usmála se a mávla mým směrem na povel, abych si sedla k ní. Mile jsem se na ni usmála a usadila se kousek od ní na koženém gauči.

„Víte něco nového o Nicovi?" vychrlila jsem hned otázku, na kterou jsem chtěla znát odpověď.

„Bohužel ne. Don je teď u něj, ale nikdo mi zatím ještě nic neřekl," odpověděla sklesle a zavřela knihu, kterou měla položenou na stehnech.

„Neboj se, on to zvládne. Je silný po svém otci," usmála se a vydala se pryč z knihovny.

„Pojď," pokřikla mým směrem a já jsem ji následovala až do kuchyně. Elisabeth začala připravovat kávu a já jsem se mezi tím usadila na barovou stoličku.

„Bude to dlouhá noc," podala mi s těmito slovy hrníček s kávou a usadila se hned vedle mě. Obě dvě jsme mlčely a usrkávaly horkou kávu. Po chvíli se Elisabeth z ničeho nic zvedla a odešla pryč. Vrátila se s bílou obálkou v ruce a usadila se opět vedle mě.

„Tohle mi tady nechala Laura, tvoje matka. Chtěla, abych ti tento dopis předala, až nastane tato situace, když bude muset s tvým otcem utéct, nebo se ji něco stane. Nečekala jsem, že to bude tak brzy," promluvila a podala mi obálku.

Neměla jsem vůbec žádné tušení o tom, co se v obálce skrývá a tak jsem ji hned otevřela. Nacházel se v ní dopis, který jsem si hned začala číst.

Kattie,

celý život jsem žila ve strachu z tvého otce a mrzí mě, že jsi musela trpět i ty. Ty jsi ale silná žena a po Nicově boku budeš určitě šťastná.
Určitě se však ptáš, proč jsem nezakročila, když tě otec bil. Nechtěla jsem tě ztratit. Dělala jsem všechno jen pro tebe zlatíčko.

Pokud čteš tento dopis, tak nejspíš utíkám s tvým otcem, nebo už jsem mrtvá.

Nic se však nikdy nezmění na tom, že tě mám hrozně moc ráda a mrzí mě to.

Tvoje

Máma

Nevím proč, ale ani jednomu slovu v dopise jsem nevěřila. Nesnášela svou rodinu a snažit se na poslední chvíli udobřit mi přišlo za ty roky utrpení zbytečné a ubohé. Dopis jsem zmačkala do kuličky a vydala se k odpadkovému koši.

„Kattie, nedělej to," zastavila mě Elisabeth a seskočila z barové židle.

„Je to minulost a nechci, aby mi něco připomínalo tu bolest, ty probrečené noci a hlavně každý den s falešnou nadějí na normální život," bez mrknutí oka jsem dopis vyhodila a zhluboka si oddychla.

Elisabeth na mě jen chápavě pohlédla, ale to už nás vyrušil Don, který vyšel z pokoje, kde byl s Antoniem a Nicem. Celou, dříve bílou košili, měl od Nicovy krve a na tváři měl smutný výraz.

„Jak je na tom Nico?" vyjekla vystrašená Elisabeth.

„Žije, ale ztratil hodně krve," vykoktal ze sebe a Elisabeth ho hned svinula do objetí.

„Měl by být v pořádku, Antonio dnes pro naší rodinu udělal hodně a jen díky němu Nico žije," dodal Don.

Byla jsem ráda, že Nico žije, ale stále jsem si t všechno dávala za vinu. Mohla jsem za to já. Bála jsem se o něj, byl to totiž první člověk, který se za mě postavil a bránil mě.

Ani jsem si to neuvědomila, ale když jsem se vrátila myšlením zpět do kuchyně, tak už přede mnou stal Don a mluvil na mě. Vůbec jsem ho nevnímala a skočila jsem mu neslušně do řeči.

„Mohu ho vidět?" zachraptěla jsem.

„Ano, jistě Kattie, pojď za mnou," odpověděl a rozešel se k bílým dveřím.

Vešli jsme potichu dovnitř a tak se mi naskytl pohled na bledého Nica. Bezmocně tam ležel na posteli s obvázaným břichem a zapíchnutou kapačkou v ruce. Don ihned odešel a potichu za sebou zavřel dveře. Chvíli jsem tam jen tak stala a prohlížela si Nica. Vyčítala jsem si to. Po chvíli jsem se konečně odvážila a došla k posteli, sedla si na její okraj a opatrně chytla Nica za ruku.

„Mrzí mě to," zašeptala jsem a nespouštěla z něj svůj pohled. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale začaly mi těžknout víčka a nekontrolovatelně jsem usnula.

Nicův pohled

Probudilo mě ostré světlo. Pomalu jsem otevřel své oči a hned se mi vybavilo, co se vlastně stalo. Pokusil jsem se posadit, ale zastavila mě bodavá bolest v levém boku. Porozhlédl jsem se tedy po pokoji, ve kterém jsem se nacházel a spatřil Kattie. Ležela vedle mě a pevně svírala mou ruku, ve které jsem měl zavedenou jehlu od kapačky. Vypadala strašně roztomile a tak jsem se na ni jen s úsměvem na tváři díval a hladil ji palcem po hřbetu ruky. Neměl jsem vůbec pojem o čase a jen jsem si užíval její přítomnosti. Byla tak překrásná, a když si jen představím, že ji Michael bil, tak mám sto chutí si pro něj dojít a prohnat mu kulku hlavou. Najednou se Kattie začala vrtit a po chvilce otevřela své dokonale modré oči.

„Dobré ráno, sluníčko," promluvil jsem svým chraplákem a asi jsem ji vylekal. Cukla sebou, ale nepustila mou ruku ze sevření.

„Nico," vykoktala ze sebe, "bála jsem se o tebe," řekla vystrašeně.

„Mě se jen tak lehce nezbavíš," odpověděl jsem ji s mírným úšklebkem.

„Já jsem se tě ale nechtěla zbavit," prohlásila a touhle odpovědí mi udělala radost.

„A smím se zeptat, co změnilo tvůj názor na mě? Na Nica Whitea, syna bosse mafie, toho, který ženy bije a je to pouze dominantní, egoistický grázl." Možná jsem to s těmi podrobnostmi přehnal, ale vykouzlil jsem ji sladký úsměv na tváři.

„Ty, včera, když ses mě zastal a postavil se proti mému otci. Tehdy jsi mi dokázal, že nejsi takový za jakého tě má společnost."

Už jsem se nadechoval, abych té sladké dívce mohl odpovědět, ale to nás vyrušili rodiče.

„Nico, synku, báli jsme se s matkou o tebe," vyjekl na mě otec a následně už mě svíral v silném objetí.

„Au, tati," zamrmlal jsem a chytl se za bolavé místo.

„Šíleně si nás vyděsil," dodala matka stojící po otcově boku, která mě chytla za druhou ruku.

„Tak já Vás nebudu rušit," prolomila ticho Kattie a už se chtěla zvednout z postele, když jsem ji pevně stiskl ruku a zastavil ji.

„Nerušíš nás, zůstaň tady," řekl jsem dominantním tónem a usmál se na ni.

„Potřebuješ klid," dodala razantním tónem, pustila mou ruku a bez jakéhokoliv ohlédnutí odešla z pokoje.

Kattin pohled

Chtěla jsem zůstat, ale připadala jsem si tam zbytečně. Byli tam s ním jeho rodiče a já jsem tam byla prostě navíc. Odešla jsem do kuchyně a sedla jsem si na barovou stoličku. Začala jsem přemýšlet nad celou situací a uvědomila si, že teď by byl perfektní okamžik na útěk, ale mám však utíkat? Můžu Nicovi věřit? V hlavě se mi honilo tolik otázek, ale na ani jednu jsem neznala odpověď.

„Kattie?" vyrušil mě Don.