24 Presents (Harry Potter) ✔️

Fourth present

Vídám ji každý den. Ať už v jídelně nebo v zatuchlé učebně. Za těch šest let, co jí potkávám, jsem nikdy nezpozoroval, jak je úžasná. Vždycky jsem viděl jen jako dívku z hustými kudrnatými vlasy zahrabanou v knihách. Od Nebelvíru jsem slýchal, že je šprtka, od Zmijozelu, že je to mudlovská šmejdka, od Havraspáru, že by měla patřit k nim a od Mrzimoru, že se svými znalostmi pouze vychloubá. Pravdou zůstávalo, že se neobtěžovali všimnout, jak je výjimečná...
Nemohl jsem jí říct, kdo jsem. Nevěřila by mi. Vlastně já bych tomu nevěřil sám. Bohužel jsem nemohl přijít k nebelvírskému stolu a říct:
„Ahoj, Hermiono, to jsem já. Ten, kdo ti posílá ty dopisy."
Zaprvé, všichni by se na mě díval jako na blázna. Zadruhé, vypadal bych jako blázen. Za třetí, pohrdavě by se na mě podívala a zeptala se, jestli si z ní nedělám blázny.
A ano, ten třetí bod by byl pro mě nejhorší. A proto jsem si každý den sedal tak, abych na ni měl výhled. Pár lidí asi zaregistrovalo, že jsem změnil místo, ale konec konců jim do toho nic nebylo. Mohl jsem si sedět, kde se mi zachtělo.
Ležel jsem už vzhůru nějakou tu chvíli v posteli. Věděl jsem, že budu muset vstát, i když v celém hradě by se našlo málo lidí, co jsou tuhle brzkou raní hodinu vzhůru.
Musel jsem Hermioně napsat dopis. Dělal jsem to rád, líbilo se mi vědět, jak jí do jejich očí vnikne nadšení, jakmile rozbaluje ten dárek.
Bylo poměrně těžké vymyslet, co jí dávat. Nehrály v tom roli peníze, o ně vůbec nešlo. Spíš ji nějak potěšit...
Pro dnešek jsem si vybral, že jí dám luxusní brk a kalamář. Chtěl jsem, aby si při dělání domácích úkolů na mě vždycky vzpomněla. Tráví u nich spoustu času...
Sedl jsem si ke stolu a začal psát:

Lásko,

myslím na tebe každým dnem, každou nocí. Vzpomínám na tebe, na tvou tvář, na tvůj hlas... Na tvé písmo... Ach ano, písmo... A proto ti dávám tenhle dárek. Doufám, že si vzpomeneš, když budeš cokoliv psát...

Miluju tě...

Po několika přečtení jsem usoudil, že to zrovna nevyniká stylem psaní. Věděl jsem však, že se na nic víc nezmůžu...
Šel jsem do sovince. Bylo hrobové ticho. Jediné, co vydávalo zvuk, byly mé kroky, odrážející se od stěn. Potemnělé Bradavice vždycky budily respekt. Jen měsíc tady svítil. Nechtěl jsem použít Lumos. Někdo by mohl zpozorovat světlo hůlky.
V sovinci jsem vybíral vhodnou sovu. Nemohl jsem každý den posílat tu stejnou, tu mou, prozradilo by mě to.
„Odnes to Hermioně Grangerové," šeptl jsem ji do ucha. „Ale až k snídani."
Sova poslušně houkla.
Otočil jsem se na podpatku a vracel jsem se zpět do své ložnice...

Kapitola z pohledu tajného ctitele. Kdo myslíte, že to je? :O
Omlouvám se, že kapitolu publikuju tak pozdě, měli jsme výměnu názorů. Ale teď budu publikovat včas, mám zaracha až do konce roku... (Stejně na to kašlu -_-)