Sedmdesát tři | HP FF ✔

Ztroskotání ve vlastním nitru

,,Podobnou kletbu jsme viděli jen párkrát. Je neskutečně prastará a silná. Poškození, jejichž činitelem je černá magie, -" 

,,Se nedají jakkoli vyrušit. To všichni víme. Dostaňme se k jádru věci." 

,,Jejich následky se nedají prakticky nijak vyrušit, ano, ano. Stejně jako v případě slečny Lestrangeové tady není možnost, -"

,,Tak už mi u Merlina konečně prozraďte, co se s ní stalo, zatraceně!" 

,,Prokletí zasáhlo oblast pravého spánku koncentrovanou silou, což způsobilo narušení zrakového a sluchového nervu." 

,,Takže mi nyní sdělujete, ... že oslepla a ohluchla? Stal se z ní poloviční mrzák!" 

,,Je nám líto, naši kolegové dělali co bylo v jejich silách a schopnostech." 

Georgia se probrala za několik hodin, co vyslechla rozhovor, o kterém ani netušila, jestli se opravdu udál, nebo jestli to byl jen rozptyl v její mysli, který si vymyslela. Stále jen ležela se zavřenýma očima a snažila si rozebrat ten zdánlivý dialog. To, že leží U svatého Munga, bylo naprosto evidentní i bez očí, protože takhle tvrdou postel ona rozhodně nemá. Pravděpodobně ve 4. patře pro trvalá poškození způsobená zaklínadly, to oko ji muselo totiž pěkně proklít. Nemocnici znala dobře z vyprávění její kamarádky Kirsten, protože jejímu pradědečkovi se stávaly všechny možné i nemožné újmy na zdraví. Komu jinému by se povedlo zaklít si nebohou žábu do čela? 
Dívka nevěděla, co jí ten zpropadený poklad a její hlad po něm způsobil, mohlo to být cokoli. Jen ať to ale není to, co slyšela. Po hlase v rozhovoru poznala Ariannu (mohla to být i Lucianna, jejich hlasy byly velmi podobné, tu však Georgia vyškrtla, poněvadž se jí nezdálo, že by její babička s myslí a chováním ledovým jak voda severního Atlantiku byla až takhle roztěkaná a nedočkavá jen kvůli jejímu momentálnímu stavu), která se dohadovala s nějakou lékouzelnicí s vysokým hlasem a zároveň podivně ušeptaným, který zněl jako hlas uťáplé stydlivé školačky na hodině lektvarů. Snažil se působit mírně a utěšovatelsky, ale to bylo právě to, co Georgii vytáčelo a Ariannu zjevně také. Vystudovaná žena to všechno okecávala, pravdu by z ní někdo tahal jako z Korneliuse Popletala. Když se dozvěděla onu diagnózu, kterou z lékouzelnice ve známém hábitu impulzivní Arianna tak dlouho dolovala, v duchu uctívala všechna možná božstva, jen aby to nebyla pravda. 

Cítila, jak se nad ní někdo tyčí. Propaloval ji pohledem tak nedočkavým, jak toužil po jejím procitnutí. Ona ale byla vzhůru. Dávno už by ta zatracená víčka otevřela, ale strach holdující v její mysli jí to nedovoloval. 

,,Georgio, vím, že už nespíš." promluvil dotyčný s dávkou podrážděnosti. Arianna. Opět ji poznala, slyšela ji ale jen z jedné strany. Jedné strany? Ne prosím, ne.

,,Taky tě ráda vidím, vlastně spíš slyším." zamručela Georgia a její hlas jí připadal cizí. To se neslyšela tak dlouho? Tak dlouho a zase jen z jedné strany. Merline, prosím.

,,Ty jsi prostě musela být tak nehorázně neopatrná a tupá v momentální chvíli, že ano? To tě vůbec nenapadlo, co se mohlo stát?" Arianna byla dle svých slov pekelně naštvaná.

,,Byla to nehoda, otřela jsem se o to oko omylem. Myslíš, že jsem si přála dostat dárkem za to tu příšernou bolest na spánku? Co mi vlastně je?" zeptala se odklínačka poněkud arogantním hlasem, protože v duši stále doufala, že ten vyslyšený zdánlivý rozhovor byl jen v její hlavě. Ale i to co je v naší hlavě může být skutečné. A to ji děsilo. 

,,Nezbývá mi nic jiného než ti pogratulovat k tvé nově nabyté poloviční slepotě a hluchotě. Tak tedy gratuluji, mám dojem, že si ji právem zasloužíš." ten hlas ji bodal jako dýka, byl chladný a slova zněla bolestivěji, protože vycházela z úst někoho, o kom si myslela, že mu na ní aspoň trochu záleží. Tón hlasu, kterým jí to Arianna pěkně servírovala, se jí zavrtal do mozku a neustále opakoval ta slova bolesti jako zaseklá gramofonová deska. Georgia si moc dobře uvědomovala, že to byla její chyba, její neopatrnost, ale ono to působí, jako by se za ni teď Arianna styděla. Kráčící ostuda. Mrzák. Ta ukvapená naivní holka toužící být vždy první a nejlepší. Jako kdyby její teta nikdy neudělala žádnou chybu. Přitom Arianna Lestrangeová udělala tu nejhorší chybu ve svém životě. 

Georgia nevěděla, co dál na toto téma říct. Ode dneška viděla temnotu pravým okem a její pravé ucho se utápělo v nekončícím tichu.

Pustili ji z Nemocnice u svatého Munga překvapivě ještě téhož dne. Na jejím poškození už se nedaly pozorovat žádné změny, a tak nemělo smysl ji v nemocnici dále držet. Po vrácení hůlky spolu s oblečením a osobními věcmi a vyplnění všemožných dokumentů se za doprovodu Arianny vymotala z komplexu chodeb. Pravé oko měla sice otevřené, ale nechtěla se na něj ani podívat, když jí lékouzelnice nabízela zrcátko. Nechtěla ho vidět vůbec. Brala to jako symbol slabosti a neuváženosti a zbrklosti, bylo to něco, čím se nechtěla nikomu chlubit. A ještě je tady to ucho. Všechno tohle bylo ještě umocněno Arianninými slovy. Její nenávist vůči jejím nedostatkům rostla každou sekundou. Každým krokem, který udělala.

Doma se zamkla v komnatách a pět dní z nich nevystrčila paty. Vzala si na týden dovolenou v práci, protože rozhodně nebyla připravená vrátit se do toho denního stereotypu. Výslovně nakázala Aiofe, aby ji nevyrušovala, dokud dívka sama nebude chtít. Většinu času jen bezcílně pochodovala všude po komnatách nebo zírala z okna. Na čtení se nebyla schopná soustředit. Nejedla. Přemýšlela a čím víc nad sebou lamentovala, tím víc ji to sžíralo. Zrcadla v jejích komnatách zakryla závěsy, které ve vzteku první den svého návratu servala z konzole. Cítila se na dně. A to ji potápělo ještě víc do hlubin.

Šestý den se ale stalo něco, co Georgii Lestrangeovou donutilo přestat se sebelítostí. Všechno to způsobilo to veliké zrcadlo stojící v rohu místnosti.

Závěs byl přes zrcadlo přehozen velmi ledabyle s úmyslem co nejdříve zakrýt to, co bylo jeho hlavním účelem, tudíž ukazovat to, čemu se Georgia nechtěla podívat do očí. Cíp závěsu se tu unáhlenou ledabylost proto válel po zemi. Pokaždé když dívka prošla kolem, cíp jen překročila. Jednou se jí ten cíp vymstil. A nebo by mu měla děkovat? 

 Když si to Georgia okolo rázovala v jednom ze svých záchvatů vzteku a hysterie, které pravidelně střídaly stavy naprosté letargie a utlumenosti, v rychlosti její chůze se jí podařilo natáhnout se před zrcadlem po došlápnutí na osudový cíp. Rozplácla se na podlahu, závěs se svezl po hladkém sklu k ležící Georgii, která si právě v duchu nadávala za svou znovu projevenou nešikovnost. Zvedla se s tím, že závěsem držící teď v dlaních znovu zakryje tu ohavnou věc, před kterou se tak dlouho schovávala. Ale neudělala to. Nemohla, ne když teď viděla svůj obraz.

Pohlédla do očí trosce, kterou se stala. Jakoby vyhořelo její nitro. Už neviděla toho člověka, který žil pro svou zbožňovanou práci. Viděla sama sebe na tom nejhlubším dně. 

Ten den dala sama sobě slib.

Že už nikdy v životě nedopustí, aby se takhle viděla znovu.