Sedmdesát tři | HP FF ✔

Běh na konečnou

 Chvíli si jen tak padali v mírném stavu beztíže než dokud oba dva najednou vykřikli.

,,Aresto momentum!" rozlehlo se prostorem temna. Jejich pád se zpomalil a nakonec spadli hladce na zem. Když se zvedali z prašné země, vyměnili si pohledy plné dychtivého očekávání. Mumlavým Lumos si zaprášená Georgia rozzářila svou hůlku a pročísla prostor zářivým světlem. 

Světlo nyní padalo na dva vysoké kamenné sloupy, okolo kterých se ovíjel vyřezaný břečťan. Mezi sloupy se majestátně tyčily obrovské dveře z hladkého černého kamene. Bylo tu ale něco zarážejícího, dveře totiž stály jen tak, daly se dokola obejít. Žádná zeď, skrz kterou by vedly, nic než jen dveře, které jakoby nikam nevedly. Působilo to úchvatně, takové kouzlo musel dokázat jen nějaký velmi silný a nadaný kouzelník. Georgia následovaná Billem chvatně vystoupala schody vedoucí k tajemným dveřím. Stanuli čelem k ohromnému strážci s vyřezávanými znaky, který skrýval tajemství ostatním skryto a doposud neobjeveno. Ale klika tu nebyla, jen prostor mezi křídly dveří byl obehnán stejnými vyřezanými řetězy břečťanů. 

,,Jak se dostaneme dál?" zašeptala Georgia do ticha naplněného nevyřčenými otázkami a dlaň položila na ledové dveře z kamene. Zima se začala zakousávat do celého těla, rozlézala se do všech míst. Od pusy stoupaly obláčky páry. Nic se nedělo, jen ticho bylo v pravidelných intervalech narušováno vydechováním dvou návštevníků podzemí. Němé otázky očí, které na sebe upíraly při hořečnatém přemýšlení.

,,Musíme zaplatit." zamumlal Bill. ,,Zaplatit krví." Černá magie, blesklo Georgii hlavou. Doslova na ně dýchala ze všech koutů, byla takřka hmatatelná. Začal hrabat v kapsách, ale Georgia jeho pátrání po čemsi zastavila.

,,Sectum." zamířila na dlaň a z ní se vyřinula rudá krev. Přiložila krvavou dlaň na ledový kámen.

,,Tohle bylo vskutku netaktní, jak teď jako vypadám?" obrátil se k ní Bill s nevyřčenou výčitkou. Georgia to brala jako řečnickou otázku a přešla to beze slova. Brána zůstala stejně nepřístupná jako před malou chvílí. 

,,Třeba platba závisí na počtu. Asi budeš muset přinést stejnou oběť, ty gentlemane." otočila se k němu, ruka stále spočívajíc na dveřích, na kterých už byly krvavé stopy a tenké pramínky krve pomaličku stékaly po hladkém kameni, proplétaly se vyřezaným břečťanem. Bill ji napodobil a přiložil nyní už rozťatou ruku, ze které se řinuly stejné krůpěje tmavé krve, vedle Georgieniny dlaně. Brána zaduněla mohutným zvukem, který se rozléhal po celém podzemí. Vyřezaný břečťan, který obepínal obě křídla dveří, se začal sám odvíjet a plazit ke krajům. Georgia si instinktivně přikryla dlaněmi uši, takže ve výsledku si vlastní krvavou dlaní opatlala půlku hlavy. Nakonec se mramorová křídla dveří pomalu rozevřela. Bill s Georgií vešli vstříc neznámému.

Lumos na konci hůlky ozařovalo jen malý prostor, který se ukrýval za majestátními dveřmi. Všudypřítomná čerň leštěného kamene pohlcovala veškeré světlo naprosto dokonale. Georgii napadlo, že by nemuselo být špatné, mít takhle černou zeď, byť jen kousek. Hala, do které nyní vešli, byla úžasná. Sloupy po stranách obehnány malými břečťanovými lístky lemovaly průchod k dalším dveřím. Všechny dveře, kterými zatím prošli, byly za cenu vlastní krve. Dobrý způsob, jak někoho oslabit ještě předtím, než dojde k jádru hrobky. Jak zmijozelské. Občas krev skápla na kamennou podlahu a Georgia by nikdy nevěřila, že to může být tak hlasité v tom všudypřítomném tichu. Ten zvuk byl v tichu totiž k nesnesení, kapání do ticha a ještě při vědomí, že je to vaše vlastní krev, takže na svůj seznam 'Neoblíbených zvuků' mohla připsat další. Když prošli celou sloupovou halu a stáli čelem ke dveřím, zarazilo je, že tyhle dveře mají kliku a že se dají otevřít bez toho, aniž by za to člověk musel platit. Bill vzal za kliku, hůlku z pohotovostní poloze. Dveře se tiše otevřely. 

Labyrint. Zaručeně je to labyrint, oblíbený prvek hrobek. Georgia se jen modlila, aby v něm neběhaly Akromantule nebo další jiná děsivá stvoření. Georgia neměla ráda bludiště, neskutečně moc jí připomínala spleť Azkabanských chodeb, bylo stejně beznadějné se odtud dostat. 

,,Máš dobrý smysl pro orientaci?" zahuhlala Georgia.

,,Upřímně, byl bych rád, kdybych teď mohl jednoznačně říct, že jo." 

V těsném závěsu se vydali vstříc dalšímu neznámému. 

Bloudili dlouho, ale čas tu vlastně nic neznamenal. Nedal se pořádně určit z ničeho. Nepřívětivé podzemí to jaksi neumožnilo. V labyrintu byl až moc podezřelý klid, bylo to snad horší, než kdyby je nahánělo stádo kentaurů. Tisícileté ticho se nasáklo do okolní atmosféry a nehodlalo být porušeno. Prozatím. 

,,Slyšel jsi to?" zeptala se Georgia s mírnou panikou v hlase, kterou se snažila potlačit, ale i tak vzešla na povrch a promítla se do hlasu. 

,,Co máš konkrétně na mysli?" Bill očividně neslyšel ono agresivní prskání a vrčení. Kdyby to Georgia měla něčemu přirovnat, řekla by, že to znělo jako divoké páření Ďasovců. 

,,To vrčení, znělo to jako..." konec věty zůstal viset ve vzduchu, který začínal houstnout závratnou rychlostí. Zpozorněli, uši na špicích. Vrčení se blíží a s ním i řinčení řetězu. Tohle není dobré. 

,,Potichu a rychle pryč. Hlavně klid." zašeptá Bill a oba se klidí postranní uličkou. Situaci to značně komplikuje, protože stále ještě bloudili v zdánlivém nekonečnu.
A na chvíli vrčení spolu s řinčením utichlo. 

,,Neví to o nás?" zeptala se potichu Georgia. 

,,Myslím, že ví, a to moc dobře. Utíkej!" zařve zničehonic Bill a oba se dají do zběsilého úprku. Vrčák je kvapem sleduje. Georgia netušila, že je vůbec schopna vyvinout takovou rychlost běhu. No, adrenalin dělá s člověkem divy. Doleva, doprava, doprava, doleva, doprava, doleva, doleva... Kličkování začíná být vskutku únavné, vrčící nebezpečí stále v patách. Metat kletby se nevyplácelo, očividně neměly žádný vliv. Georgia se neubrání touze otočit se.
Ona vrčivá hrozba, která je dost hladově sleduje, je tvor s hlavou orla a tělem lva. Okolo krku a nohou má okovy, které celou dobu bez ustání tloukly o kamennou podlahu. Tvor měl od nich rozdrásané nohy a krk, hustou srstí a peřím se táhly krvavé šrámy. Tvorovy oči zářily jantarovou žlutí do šera. Georgii bylo i v koutku duše toho tvora líto, momentálně ale na to nebyl čas, jelikož onen politováníhodný tvor má zrovna krvelačnou náladu a očividně se těší na dnešní teplou večeři o pěti chodech. Z pozorování tvora ji vytrhne až ruka, která Georgiu pevně popadla za paži a táhla ji dopředu. Tenhle rychlý pohyb způsobil to, že Georgia málem zakopla o vlastní nohy, ale podařilo se jí nespadnout. Tenhle běh by se dal přirovnat k Maratonu. Najednou ale už ani jeden necítí pod nohama pevnou zem. Padali do přívětivě otevřené náruče tmy.    

,,Aresto momentum!" dneska již podruhé použité kouzlo opět odvedlo svou práci a z našich dvou zaklínačů se vlivem nekompromisní gravitace nestala neidentifikovatelná kaše. Georgia opět líbala zem a byla za to neskonale vděčná. Nemusela umřít rozcupovaná krvelačným gryfem. Ještě dlouhou chvíli jen tak ležela a ztěžka oddechovala, ze země se zvedaly obláčky páry a stoletého jemného prachu pokrývajícího celý okolní prostor.