Sedmdesát tři | HP FF ✔

Neusměrněné myšlenky

1. září 1992 

Už je to tady. Zase jede do Bradavic, tentokrát ale s tím rozdílem, že nepojede sama. Červená lokomotiva už je vyčkávala, a tak si zabraly s Kirsten kupé a zase debatovaly o věcech, co nastanou, o škole, o NKÚ... Cesta jim strašně rychle utekla a než se nadály, stály na spoře osvětleném nástupišti v Prasinkách. 

,,Měly bychom si zabrat kočár." vyhrkla Kirsten a zamířily ke kočárům. Táhly jej testrálové. Jen málokdo je vidí, učili se o nich v pátém ročníku. Georgia je viděla a nikdy jí nepřestali uchvacovat. Kirsten se jí tenkrát zeptala, koho viděla zemřít a dívka jí velmi neochotně sdělila, že viděla umírat svojí mámu. Vzpomněla si, jak na nástupišti v Prasinkách stála poprvé a jak jí pak Filch dotáhl do hradu přímo k řediteli. Ta jeho vypelichaná kočka na ni celou cestu doslova řvala. Ušklíbla se a rozhodla se podělit je obě svými myšlenkami. Georgia prakticky z hlavy vypustila onen deník, ale stále se bála, že kdyby se něco zvrtlo, asi by to nedopadlo dvakrát nejlépe. V okýnku kočáru mihly sochy symbolických okřídlených kanců a to bylo znamení, že už jsou prakticky na místě. Když dorazily, vyběhly z kočárů a zamířily přímo do Velké síně, kde usedly ke zmijozelskému stolu. Projev Albuse Brumbála Georgii zrovna moc nezajímal, i tak ale vnímala, ale našla si jinou zábavu. Vyvažovala vidličku, kterou si umístila na prst. Pak jí položila na stůl, klepla do ní svou hůlkou a přeměnila jí do lžíce s ozdobnou rukojetí. Poklepnutím ji zase přeměnila zpět do vidličky a už si jí radši dál nevšímala, protože stoly se začaly prohýbat pod množstvím nejrůznějších jídel. Na to se Georgia těšila snad nejvíc, měla totiž od cesty vlakem strašný, neutišující se hlad. I když si ve vlaku koupila pytlík Bertíkových fazolek tisíckrát jinak. Většinu z těch fazolek nechala netknutou, ta první jí byla osudnou a dokonale jí demotivovala pokračovat v jejich dojedení. 

Po vydatné večeři se s Kirsten vydaly do společenské místnosti.

,,Slečno Lestrangeová!" Georgia se otočila, a zahlédla jejich profesorku přeměňování, jak si ji volá k sobě. Co se zase děje?  Georgia rychle došla k profesorce McGonagallové.

,,Vás nezajímal projev pana ředitele k zahájení nového roku?" 

,,Paní profesorko, já jsem poslouchala." 

,,Nevypadalo to tak. Srážím Zmijozelu pět bodů. Ale všimla jsem si, jak jste perfektně přeměnila tu vidličku a ještě k tomu neverbálně. Takže Zmijozelu přidávám deset bodů za skvěle udělanou přeměnu, ale příště by jste se neměla zajímat o přeměňování vidličky, na to budete mít dostatek času při mých hodinách, slečno Lestrangeová. Doufám, že stejně skvělý výkon od vás uvidím nadále." Georgia vykulila oči, tohle vážně nečekala, opravdu jí to zaskočilo. 

,,A-ano, p-paní profesorko." vykoktala ze sebe. Odvrátila tvář od profesorky a s Kirsten se opět vydaly na cestu do chladného podzemí.

,,To jsi nečekala co?" spustila na ní Kirsten za chůze.

,,Nikdy by mě nenapadlo, že by mě McGonagallová mohla vidět. Fakt má oči všude..." řekla Georgia a Kirsten vedle ní vyprskla smíchem.

2. září 1992 
2:48

V ložnici bylo mrtvolné ticho jen občas narušené spokojeným oddechováním. Tma byla rozlitá po místnosti jako inkoust z převrženého kalamáře. Jen Georgia stále přemítala už měla delší dobu pocit, jako by ji někdo sledoval. Cítila, jak na ni někdo civí. Rázně otevřela oči a zvedla se do sedu na posteli. A koho tam neviděla. Zase na ni zíraly ty známé, ledové a kruté oči. Lekla se ho. Zase ji vyděsil.