Sedmdesát tři | HP FF ✔

Naděje, která odešla

Jako obvykle seděla zachumlaná v dece na ledové okenní římse a sledovala, jak kapky dešťové vody bezstarostně klouzají po skle. Ani nepřemýšlela nad tím, co přinese nadcházející den. Dny pro ni byly jen mžiky, které i tak probíhaly někdy nekonečně dlouho. Už tolikrát chtěla tohle přežívání ukončit, jak jednoduché a zároveň těžké bylo podříznout si hrdlo. Ve svitu měsíce se zaleskly podlouhé jizvy na jejím krku. Ale malinký plamímek naděje v zákoutí její mysli jí natolik ovlivňoval, že to nedokázala dotáhnout do konce. Často promlouvala ke svému imaginárnímu příteli, který pro ni byl až moc skutečný. Byla to její jediná společnost, ačkoli vznikla v její hlavě. Zavřela oči. A ocitla se v té mělké narkóze...

Stála na nějaké neznámé mýtině uprosdřed lesa. Zaujalo ji, jak mýtina vypadala, tak reálně, jako by ji viděla běžně. To bylo ale vyloučeno když jaktěživ neviděla nic jiného, než nekonečný oceán objímající její "domov". Všude zuřila bouřka. A ona byla starší. Dlouhé vlasy jí poletovaly okolo hlavy a v obličeji měla výraz naprostého šílenství. Vážně - pokud by se šílenství umělo tvářit, tvářilo by se stejně. Pohlédla na své ruce. Krev, která smáčela její ruce, jí sahala až k loktům. Pak jí pohled spadl na zem. Bylo tam tělo, umučené a rozervané a ona se smála. Smála jako šílená! 

Velmi rychle se ze své noční můry probudila se srdceryvným výkřikem, na čele se jí blyštily krůpěje potu. V břiše ji bodlo jako kdyby jí projela čepel nože kůží, masem a zabodla se do nějakého orgánu. Potom tu bylo ještě to hlasité odemykání dveří doprovázené nadáváním, proč ty zatracené dveře nejdou otevřít. Zbystřila. Usoudila, že muži za dveřmi jsou dva.

,,Sakra, Salvadore, to je tak těžký otevřít blbý dveře?!'' muž si evidentně stěžoval na neschopnost svého kolegy.

,,Si to zkus sám, ty chytráku! Tady pan 'všechnovím' je ve všem nejlepší! '' naštval se ten druhý a hlasitě udeřil rukou do železných dveří. Byla to taková rána, že to Georgii definitivně probudilo a posadila se na něco, čemu celý život říkala postel.

,,A taky, že jo!'' mávl hůlkou a ... nic se nestalo.

Salvadorovi se z úst draly zvuky vrcholného posměchu ale jakmile se ten vyšší na něj podíval, okamžitě ztichl a začal se sunout do nejbližšího kouta.

Najednou někdo z nich začal z dveřmi silně lomcovat až je nakonec definitivně vylomil a težký zámek, který je od sebe odděloval, na nich ohnul. Dveře s práskotem dopadly na zem.

To není možné! Že někdo zabloudil až k ní. V srdci jako by se jí rozhořel plamínek. Jak dlouho neslyšela jiný lidský hlas! Dny, měsíce, roky a nekonečné hodiny! A i když to byl jen rozhovor dvou pitomců. Postavila se na nohy a čekala, až ti dva vstoupí.

Co mi asi chtějí? Určitě si spletli celu...
Vešli. Ten 'Salvador' byl obtloustlý, na hlavě měl zbytky nečeho, co pravděpodobně byly vlasy, a byl menší než jeho kolega - ten byl naopak svalnatý,vysoký a měl přimhouřené oči. Vypadali jako nějaká slavná komediální dvojice, která na pódiu sklízí úspěchy a v civilu otevírá špatné cely.

,,Hej kámo, myslím, že jsme se spletli.'' řekl ten Salvador, když jeho společník vylomil dveře od cely.

,,Proč si to sakra myslíš?'' odvětil ten druhý a v ruce pořád třímal ohnutý zámek. Salvador se začal zase choulit, jako kdyby se bál, že tím masivním zámkem dostane přes hlavu a nikdy se neprobudí.

,,Vždyť nevypadá jak ta Lestrangeová, jen se koukni Segafrede.'' špitl potichu.
Segafred taky vešel do dveří a strašně se rozčílil, jako profesionální cholerik. Kdyby někdo pořádal soutěž v tom, naštvat se u úplné pitomosti, zřejmě by ji vyhrál.