Sedmdesát tři | HP FF ✔

Živý sen, jenž se vryl do paměti

Na hrad padla typická, brzká tma, doprovázející období podzimu a zimy. Georgia byla na své obvyklé večerní procházce tichým hradem. Vždy si na tyhle svoje výlety udělala čas, většinou odcházela z večeře velmi brzy, nebo na ni ani nešla. Tyhle její procházky jí skvěle umožňovaly ventilovat nepříjemné myšlenky a vyčistit si hlavu. Své procházky doporučila i Kirsten, ta ale rázně odmítla její nabídku chodit s ní a přesně jak řekla, nebude se courat po hradu když sotva dojde do ložnice, což bylo více než vysvětlující.  

Georgia už prošla pěkný kus chodby, než si všimla, že má lem hábitu celý promáčený a že jí voda natekla i do bot. Rychle se vracela chodbou zpět. A jak se vracela, zjistila, že prošla opravdu dlouhý úsek chodby vodou, aniž by si toho všimla. Byla moc pohroužená do svých myšlenek, které nestačily dostatečně ventilovat. Zastavila se přesně na místě, kde byla větší koncentrace pochodní než jinde v úseku chodby. Ve vodě se leskl odraz. Odraz, který nepatřil ničemu, co by kdy v Bradavicích viděla. Jen zvedla oči ke zdi...a četla.  Tajemná komnata byla otevřena. Nepřátele dědice, mějte se na pozoru. Jak výstižné. Sice jí Tajemná komnata nic neříkala, nemohla ale upřít, že text od pisatele, napsán krví, by nebyl výstižný a úderný. Bylo tu ale ještě něco. Ta Filchova vypelichaná bestie. Jen tak si visela z háku ve zdi. Georgia se rozhodla odtud zmizet. Domyslela si, že kdyby jí tu někdo načapal, asi by všechna vina automaticky padla na ni. Rychlým, rázným krokem mizela za rohem chodby, kde si i vysušila lem hábitu, aby to nevypadalo podezřele, a pokračovala chodbou dál. Moc se nekoukala na cestu, náhlá a podivná situace ji nutila znovu ustavičně přemýšlet. Cítila, jak do ní někdo vráží, což ji vrátilo zpátky na zem.

,,Koukej na cestu, Pottere!" zavrčela na něj. Ano, chlapec, co přežil musel být vždy u všeho. Neměla ho ráda už jenom z toho důvodu, že si pořád hrál na hrdinu. Pohrdlivě si odfrkla a zamířila zpátky do společenské místnosti. Prošla zdí a zjistila, že je tu naprosto liduprázdno. Jen si sedla do křesla a začala hypnotizovat skleněnou stěnu, kterou bylo vidět Černé jezero. Seděla si tu v poklidu a sama ještě asi deset minut, než dorazili zpátky ostatní z koleje. Všimla si Kirsten, jak se drala davem ostatních studentů přímo k ní. 

,,Dělej, musím ti něco říct, Lestrangeová!" vykřikla na ní, vytáhla jí vší silou z křesla a už jí táhla za rukáv do dívčích ložnic. 

,,Už hořím nedočkavostí, Nottová." zahučela ironicky cestou k ložnicím Georgia. V ložnici ji Kirsten dotáhla ke svojí posteli a pokynula jí, aby si sedla. Georgia velmi ocenila, že tu jsou samy. 

,,Tajemná komnata byla otevřena!" vyhrkla Kirsten. Georgia se rozhodla hrát těžce překvapenou, bylo to jednodušší než vysvětlovat všechny ty věci okolo.  ,,Byla tam ještě ta Filchova kreatura, která byla z nějakého neznámého důvodu zkamenělá. Načapali tam Pottera s tou šmejdkou a tím krvezrádcem." konečně přišlo něco, co Georgia nevěděla. Jen souhlasně pokyvovala hlavou. Co tam asi Potter  s tou jeho partičkou dělal? Ví, že do ní cestou tam vrazil ale zase nevěděla, proč by tam jen tak bezdůvodně chodil. Asi si zase opatřil důvod, jak být u všeho. 

,,A?" 

,,No dál už nic..." odvětila jí zaraženě Kirsten. ,,Nevím jak ty, ale já jdu spááát." zahuhlala Kirsten skrz mohutné zívání.* Georgia jen kývla na znamení souhlasu a odebrala se ke své milované posteli. Zachumlala se pod peřinu a ztěžklá víčka nechala spadnout. 

,,Zabiju ji, zabiju!" vykřikovala po místnosti rozzuřená žena. Žena, ve které Georgia poznala sama sebe, jen o několik let starší. Jak pochodovala po místnosti, hábit na ní se mírně vlnil a plášť mírně povlával. 

,,A nikdy toho nebudu litovat!" divoce gestikulovala. Zastavila se, aby vydechla. Cítila, jak jí čísi ruka konejšivě spočinula na rameni. Zvedla svůj zrak k ruce a následně jím přejela dál. A pohlédla do tváře...

Dívku v ložnici probudil silný náraz. Vyděšeně se probrala na podlaze a posléze zjistila, že se bolestivě udeřila ramenem o noční stolek, ze kterého se její hůlka skutálena neznámo kam. Praštila se přesně do toho ramene, na kterém ve snu spočívala ta ruka. Bylo to snad znamení? Každopádně to byla rána, že se divila, že nikoho v místnosti nevzbudila. Rychle si zrekapitulovala všechno, než spadla na zem. A v závěru byla velmi naštvaná. Nestihla totiž zjistit, kdo jí tu ruku dal na rameno. S takovou konejšivostí, to nezažila ani od své vlastní matky. Pořád jakoby ten dotek cítila, i přes to, že jí rameno pulzovalo ostrou bolestí.  A ještě byla naštvaná kvůli tomu, že se jí zatoulala hůlka a hledat jí potmě v místnosti nebude bez světla snadné. V hlavě jí ale blikl nápad. Potichu se přikradla ke Kirstenině posteli a hmátla po její hůlce. 

,,Lumos." poručila v mysli hůlce a ta se rozžala slabým svitem. Bylo vidět, že jí moc neposlouchá a že k ní nepatří. I tak jí ale poslouží. Bylo celkem obdivuhodné, že dokáže skvěle kouzlit i neverbálně, přestože se to ještě ve škole neučili. Vlastně si říkala, co by jí ten tupec Lockhart mohl naučit, a tak vzala učení do svých rukou. V knihovně našla zajímavou knihu, kde bylo důkladně popsáno, jak se dá tenhle úkon zvládnout. Měla to načtené a tak pro ni nebylo těžké, otestovat si to v realitě a s hůlkou. ,,Accio moje hůlka." v mysli se soustředila na zaklínadlo a od rohu, kde spala Suise Rosierová, se ozval tichý šramot. Georgia se tam vrhla a vyprostila svou hůlku ze škvíry v podlaze. Konečně ji našla. Ten pocit úlevy byl k nezaplacení. A byla ráda, že zmizela z přítomnosti spící Rosierové, kterou si stihla znepřátelit hned první den pátého ročníku. Potichoučku docupitala ke tvrdě spící Kirsten a její hůlku jí vrátila na stolek. Tu svou si raději dala pod polštář aby se vyvarovala dalších strastí s nočním hledáním. Vrátila se do své vyhřáté postele a znovu se ponořila do sladkého spánku. 

Ráno jí probudil další šok. Do obličeje jí udeřil proud vody. Rychle se probrala a když si všimla smíchu zadržující Kirsten, bylo jí všechno jasné. 

,,Tvé milé probuzení mi nehorázně bodlo." řekla sarkasticky a sledovala, jak se její kamarádka stále dusí v přívalech smíchu. Nenápadně vzala z pod polštáře hůlku, zvedla se a rafinovaně jí namířila na Kirsten a zlila jí od hlavy k patě proudem vody. S vítězoslavným úšklebkem ve tváři se pak odebrala do koupelny. 

*Poznámka autorky - když jsem tuhle větu psala, tak jsem se do toho tak vžila, že jsem si zazívala taky.
+ Fakt - možná jste si zívli taky, just btw. :D