"Jasně, počkej prosím chvilku." Řekl nakonec, když se přestal smát, otočil se směrem do bytu a nechal mě stát ve dveřích. Ze vnitř se ozvalo ospalé brumlání a následný smích.
"Jestli chceš, pojď dál!" Ozvalo se zdmi tlumeným hlasem z útrob bytu - to byl Owen. Pomalu jsem vešla a sedla si na jednu z kuchyňských židlí. Záda mě bolela čím dál víc.
"Už jsem myslel, že nepříjdeš. Nebyl to moc pěkenej pád." V rámu dveří do ložnice se objevil Owen jen ve spodním prádle, s rozcuchanými vlasy, pobaveným úsměvem na rtech a poměrně rozespalý.
"Vážně? Nepovídej." Odpověděla jsem mu suše a sykla bolestí když jsem se zkusila opřít o opěradlo. On se jen znova zasmál a zase se vrátil do setmělé ložnice.
"Tak pojď." Ozval se najednou Caleb vedle mě. Trhla jsem sebou a následně zamručela "Au." jak jsem se ve svém úleku pohla. Trochu jsem pokroutila hlavou, ale opatrně jsem se zvedla a vydala se za Calebem směrem z bytu až do jeho auta.
V nemocnici mě po nekonečném čekání (vážně, jak může být v půl dvanáctné v noci v nemocnici tolik lidí?) přijmuli do ordinace, bylo mi řečeno, že mi mohou pouze předepsat nějaké léky na bolest, a já si musím zítra zajít na chiropraxii nebo ortopedii na komplexnější vyšetření.
Ještě jsme se tudíž zastavili v nemocniční lékárně, kde jsem rovnou udala předpis a nechala si vydat léky a vzhledem k neutuchající bolesti zad jsem si jednu tabletku rovnou vzala.
Problém nastal ve chvíli, kdy prášky začaly fungovat.
YOU ARE READING
Ten kluk odvedle
Non-FictionByla to výjmečně hvězdná noc, kterou jsem tak trochu bezduše pozorovala z balkónu. Moje sledování neurčitého bodu na hvězdama poseté obloze narušila velká rána, z vedlejšího bytu. Z bytu, o kterém jsem doteď netušila, že má obyvatele, ne, že bych mě...
