Ten kluk odvedle

11. Kapitola

Odevzdaně jsem si povzdechla. Tohle se mi dít prostě nepřestane, že (a tím tohle myslím všechny ty divný věci jakože zakopávám o náhodně spadenou botu uprostřed ulice s plným kelímkem kávy - potom už moc plný nebyl -, vrážím do náhodných lidí a způsobuju tím kolapsy dopravy na chodníku a podobně)?
Pokusila jsem se opřít se o lokty, ale místo o zem jsem se jednou rukou opřelo o ulomené opěradlo, které pod tlakem odjelo někam za mě a já se opět poroučela k zemi. Pevně jsem zavřela oči. Opět jsem si povzdechla. Zátylek mě tupě bolel. Znovu jsem se opřela o lokty, tentokrát jsem si dávala pozor aby oba ležely na zemi. Jakmile jsem se zvedla do toho polosedu, uvědomila jsem si teprve, že mě bolí naražená záda a že se nade mě naklání několik lidí a mluví na mě.

"...posloucháš mě?" Říkal Owen, bohužel jsem chytila až poslední dvě slova jeho řeči. Sundala jsem nohy ze zbytku plastové židle a vyhrabala se na ně. Záda mě pořád bolela. Promnula jsem si oči.

"Promiň, doteď jsem nevnímala cos říkal." Otočila jsem se k Owenovi.

"Jsi v pořádku?" Opáčil mi jednoduše.

"Jen mám naražená záda, nic to není." S bolestivým syknutím jsem se usadila na druhou židli vedle Owena, hned ob sedátko vedle mé předchozí hostitelky, nyní již zlomené. Opřela jsem se lokty o kolena a sklonila jsem hlavu, oči jsem opět zavřela.

"Slečno, pojďte se mnou." Promluvil na mě čísi hlas přede mnou, celkem příjemný, ženský.

Zvedla jsem unaveně hlavu a podívala se na sestřičku co stála přímo v mém výhledu. S už několikátým povzdechem a bolestivým zakňouráním za posledních pár minut jsem se zvedla a následovala ji do kanceláře.