Rozepisování toho, co se dělo v kanceláři by bylo neskutečně nudné pro všechny strany, protože mi jen byla řečena částka - nijak extra vysoká částka - kterou mám zaplatit a já se několikrát omluvila podotkla, že to vážně nebylo úmyslné, zaplatila jsem tu nevysokou částku a odešla.
Ještě se mě zeptala, jestli jsem si nějak neublížila, ale odpověděla jsem jí radši, že ne a chtěla jsem být co nejdříve pryč z té příšerné nemocnice.
Domů jsem se svezla s klukama a pokaždé, když jsem bolestivě sykla, jak jsem se pohnula, jeden z nich mi připomněl, že bych si to měla nechat vyšetřit. A já jim pokaždé řekla, že jsem v pohodě.
V jedenáct v noci, kdy záda nepřestávaly bolet a já kvůli tomu nemohla spát jsem usoudila, že asi v pořádku nejsem a zahanbeně jsem zaklepala na dveře vedlejšího bytu. Teda, musela jsem nakonec zazvonit, protože obyvatelé již očividně spali.
Otevřel mi rozespalý Caleb s velkou modřinou rozlévající se přes nos až pod oči.
"Ahoj, je to takový blbý, ale... nemohl bys mě prosím hodit do nemocnice? Asi ty záda fakt nemám v pořádku." Přiznala jsem svou chybu a on nejdříve složil hlavu do dlaní, ale následně se rozesmál.
YOU ARE READING
Ten kluk odvedle
Non-FictionByla to výjmečně hvězdná noc, kterou jsem tak trochu bezduše pozorovala z balkónu. Moje sledování neurčitého bodu na hvězdama poseté obloze narušila velká rána, z vedlejšího bytu. Z bytu, o kterém jsem doteď netušila, že má obyvatele, ne, že bych mě...
