Ten kluk odvedle

6. Kapitola

Caleb se na mě točil a okamžitě se usmál.

"Můžeme jít?" Zeptal se a upřeně mi hleděl do očí. Ztrácela jsem se v těch jeho jako v oceánu, topila jsem se, a... Dobře, nechám těch keců. Přikývla jsem a společně jsme sešli po schodech a vyšli ven z domu.

"Jak..." nestačila jsem dopovědět otázku, a už mi otevíral dveře do starého Fordu. Usadila jsem se na místo spolujezdce, připoutala se a čekala, než si sedne i on.

"Promiň, není to úplně limuzína, ale nic lepšího nemám." Rozesmála jsem se, vážně ho trápilo to, že nemá úplně nejnovější model Audi?

"Prosím tebe, hlavně, že jezdí!" Odpověděla jsem mu a on se konečně taky usmál (poté, co se po jeho tváři přehnal silně pochybovačný výraz v okamžité reakci n amá slova). Nastartoval, celé autíčko se zatřáslo, ale po chvilce poslušně naskočilo a my jsme vyjeli do města.

Konečně jsem dostala příležitost si prohlédnout, jak se vlastně oblékl. Měl na sobě klasickou košili, vypadala jako džínová, ale vzhledem k tomu, jak poddajná a volná byla, bylo mi jasné, že je jen z hrubé bavlny. Ke košili si vzal jednoduché černé džíny, na kolenou protrhané a tenisky, vypadaly jako boty od Vans. Zda opravdu byly, to netuším, ptát jsem se nechtěla.

Všiml si, že si ho prohlížím, na chvilku po mě střelil pohledem, který však opět vrátil na silnici, ale po jeho tváři se rozlil úsměv.

Rychle jsem od něj odvrátila pohled a soustředila jsem se na silnici, po které jsme jeli, tedy, spíš se kodrcali, mezi spoustou dalších aut. Po ulicích procházely davy lidí, výlohy obchodů, kaváren a restaurací tvořily ulici jaksi přívětivější. Bylo to hezké, zase se po nějaké době projet centrem San Franciska.

"Na co chceš jít?" Přerušil už začínající napjatou atmosféru Caleb.

Podívala jsem se na něj a na chvíli jsme se zasekla a přemýšlela jsem na co se ptal, když mi to konečně došlo, zatřepala jsem hlavou a odpověděla.

"Já ani nevím co dávají." Vrátila jsem pohled zpátky na silnici a přemýšlela jsem jestli jsem v poslední době neviděla upoutávku na nějaký film, co by se mi líbil. Neviděla.

"A nechceš teda spíš zajet někam na jídlo? Já nevím, třeba na sushi?" Nemůžu říct že mě to nepřekvapilo, protože mě to překvapilo. Bod první - jí sushi. Bod druhý - zve mě na něj. A bod třetí - chci souhlasit.

"Fajn, beru. Ale teda... Nemám moc peněz, vlastně jen na to kino jsem měla." Omluvně jsem se na něj podívala a on se rozesmál.

"Proboha Violet, jestli to nevyplynulo dost jasně z tý otázky... Zvu tě." Usmála jsem se a zrudly mi tváře.

"Dobře." Odmlčela jsem se. "Ehm... Děkuju." Věnovala jsem mu malý úsměv.

Zastavil po dalších pár minutách kodrcání se před jednou z vyhlášených San Franciských sushi restaurací.

Zavedl mě dovnitř, usadili jsme se k malému stolku pro dva, zastrčeném tak jako v rohu, trochu odstrčeném od zbytku restaurace.

"Chodíš sem často?" Zeptala jsem se svého společníka, když jsme se usadili. Sama jsem tu už párkrát byla, ale ne tolikrát, jako on, vzhledem k tomu, že servírku, co k nám přišla oslovil jménem, jako kdyby byli staří přátelé.

"Ahoj Cale, co si dáte?" Usmála se na nás vysoká asiatka v černém oblečení s logem restaurace.

"Veevo, rád tě zase vidím. To co obvykle, dvakrát, k tomu perlivou vodu pro mě a pro Violet..." Podíval se na mě s otázkou. Upřela jsem pohled na Veevu a pohotově jsem odpověděla, že si dám taky perlivou vodu.

Jídlo bylo (jak by mohlo nebýt) výborné, samozřejmě se mi povedlo se během večera párkrát slušně ztrapnit, například když mi z očividně moc mírného sevření hůlek vypadl kousek sushi rovnou do nádobky se sójovou omáčkou a celou mě pocákal hnědou tekutinou. Nakonec jsme se tomu ale jen s Calebem zasmáli a dál si vyprávěli o životě a všem možném na co přišla řeč.

Domů jsme se dostali až kolem dvanácté a tak nějak jsem skončila u Caleba v posteli. Nic jsme spolu neměli, řekla jsem mu, že jestli se o něco pokusí, letí z okna (které mimochodem bylo kousek od nás a dokořán otevřené), ale i tak jsem mohla ráno očekávat křížový výslech od Amy ohledně včerejší noci.