Ten kluk odvedle

5. Kapitola

Už jsou dvě odpoledne a Caleb se ještě nepřišel zeptat jestli mu nepomůžu něco postavit. Tak teď nevím, jestli se naštval, kvůli tomu včerejšku a nebo prostě jen má návštěvu.

"Chceš kafe?" Zařvala na mě
Amy z kuchyně tak nahlas a nečekaně, že jsem se jí lekla a hodila jsem na sebe štětec s černou akrylovou barvou. Dokonalý. Protože to povlečení ráno nestačilo, že?

"Teď už jo!" Zakřičela jsem na ni od sebe z pokoje v odpovědi. Pak jsem slyšela jen bouchnutí dveří a cvaknutí zámku. Povzdechla jsem si a sebrala štětec ze země. Pokračovala jsem ve vybarvování papíru černou barvou, jak zajímavé. To tričko už stejně nic nespraví. Tak ho alespoň budu mít na malování.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Zvedla jsem pohled od papíru, co jsem měla rozložený na kolenou.

"Dále." Řekla jsem a očima jsem hypnotizovala dveře, čekala jsem kdo vejde. Ani nevím, jestli mě překvapilo, že to byl Caleb s kelímkem kávy ze Starbucks.

"Ahoj." Usmál se na mě a zavřel za sebou dveře. Šel až k mojí posteli, prohnula se pod jeho vahou jak si na ní sednul.

"Ahoj. Jak ses dostal dovnitř?" Zeptala jsem se se svraštělým obočím a otázkou v očích.

"Potkal jsem Amy na chodbě, pustila mě. Tohle ti mám dát." Natáhl ke mě ruku s kávou. Štětec, co jsem držela jsem si dala za ucho a kelímek si vzala. Rovnou jsem se napila.

"Děkuju" Vydechla jsem u,úlevně když se mi slastná chuť kávy rozlila po jazyku. Caleb jen přikývl, takže jsem si ještě lokla a přešla jsem k otázce, co mě pálila na jazyku od té doby co vešel, ne že by mi vadilo že tu je.

"Tak, co tě sem přivádí?" usmála jsem se na něj a odložila jsem kelímek s kávou na noční stolek kousek za mnou.

Sklopil pohled do matrace a hrál si s prsty, vypadal nervózně a já začala být napjatá o co mu jde, to, že to protahoval seč mohl mi moc nepomáhalo.

"Já... Chtěl jsem se zeptat, nezašla bys se mnou do kina?" Konečně se na mě podíval a pokusil se o úsměv, jemuž se však úsměv říct nedalo. Spíš křeč bych ho nazvala.

Ale úsměv jsem opětovala. Nevěděla jsem jestli jsem udělala správně, ale kývla jsem.

Celý se rozzářil, jako vánoční stromeček a bylo na něm vidět, jak strašně ho to potěšilo.

"A můžem ještě dneska? Zítra začíná škola a tak..." Nedokončil větu, ale podíval se na mě pohledem, který jakoby říkal Snad to chápeš.

"Fajn, dej mi půl hodiny, zazvoním na tebe." Teď už jsem věděla, že je to moc hrr, ale odmítnout jsem ho nechtěla.

Ještě víc rozzářený Caleb seskočil z mé postele a spěchal pryč.

"Tak zatím." Zamával mi a než jsem stihla odpovědět, byl pryč. Sama jsem se zvedla z postele (doufala jsem, že z ní dneska nebudu muset no) a vyrazila jsem se zkulturnit.

Během čtvrt hodiny jsem se osprchovala, umyla si hlavu a vyčistila zuby. S turbanem na hlavě, ručníkem kolem těla a kartáčkem stále v puse jsem hekticky pobíhala po bytě a snažila se v tom všem najít krabici se svým oblečením. Amy se mi samozřejmě zprvu smála, ale pak během pár vteřin vytáhla velkou krabici, na které bylo napsáno tlustou černou lihovkou, krkolomným písmem (mým): VIOLET - OBLEČENÍ. Složila jsem hlavu do dlaní a chvilku jsem si zoufala nad tím, že jsem tak blbá a nekoukala jsem se na nápisy, ale jako dement jsme otevírala všechny krabice, převážně s Amyinými věcmi, abych zjistila ve které je moje oblečení.

Krabici jsem vzala, odtlačila k sobě do pokoje a začala se v ní hrabat, nakonec jsem to vzdala a vysypala ji na postel. Protože jsem měla pořád kartáček v puse a turban mi z hlavy padal, vrátila jsem se do koupelny, kde jsem ručník z hlavy sundala a kartáček umyla a dala do kelímku na umyvadle. Ještě vlhké vlasy jsem si rozčesala a vrátila se do pokoje. Navlíkla jsem na sebe spodní prádlo, první tričko, co mi přišlo pod ruku (vyklubalo se z toho volné tričko s mimoni) a světle modré, až skoro bílé skinny džíny. Rychle jsem si vyfoukala vlasy se zjištěním, že mám pět minut na to, abych se alespoň jemně namalovala. Tudíž jsem si jen rychle natřela obličej krémem, dala pudr, řasenku, rty lehce přejela ne moc výraznou rtěnkou, znova rozčesala neposlušné kaštanové vlasy, co mi v jemných vlnách spadaly pod lopatky, naposledy se na sebe koukla do zrcadla a otočila se k odchodu.

Obula jsem se do prvních bot, na které jsem natrefila, takže do šedých (kdysi bílých) plátěných kecek, levných napodobeninách bot od Converse a vyrazila ven, samozřejmě jsem narazila do Caleba a uvědomila si, že nemám peněženku, mobil ani klíče.

S tichým, nesrozumitelným "Promiň." jsem vtrhla zpátky do bytu, který se mi nepodařilo naštěstí zabouchnout, popadla první kabelku, co mi padla pod ruku, hodila jsem do ní peněženku, co mi ležela na stole, klíče z věšáku, mobil jsem strčila do kapsy a protože jsem si všimla nedopité kávy ze starbucks, vzala jsem si ji sebou (vypila jsem ji dřív než jsem se vrátila zpátky na chodbu).

A konečně plně vybavená jsem vylezla na chodbu, tváří v tvář svému milému sousedovi, co mě pozval do kina.

"Ahoj." Hlesla jsem trošku stydlivě, jakmile jsem za sebou zavřela dveře.