Vzbudila jsem se bez, byť slabého, povědomí o tom kde jsem, proč tu jsem a jak jsem se tam dostala, za otravného zvuku pípajícího budíku na nočním stolku.
Otevřela jsem oči a pohledem jsem zkontrolovala místnost. Ložnice. Vcelku podobná té mojí. Jen s úplně jiným nábytkem. A Amyina taky není. Na to je moc prázdná.
"Dobré ráno." Ozval se vedle mě chraplavý rozespalý hlas. Nějakého kluka.
Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla a podívala jsem se vedle sebe, odkud mi přišlo, že hlas zněl. Ležel tam Caleb a mě konečně (slavnostně) došlo, kde jsem a co tu dělám. Okamžitě jsem pak začala znova panikařit. Byl první den školy a já netušila kolik je.
"Kolik je hodin?!" Zděšeně jsem se rozhlížela po pokoji a hledala hodiny. Na nočním stolku ležel můj mobil. Rychle jsem po něm chmátla, ale nebyla bych to já, kdyby se mi to povedlo. Mobil okamžitě letěl na zem. A já za ním.
Z postele se ozval Calebův smích.
"Je půl sedmý. Ty si myslíš, že já nejdu do školy?" Půl sedmý... Touhle dobou normálně hysterčím, že to nestíhám. Ale když se jen obleču a upravím, mělo by to být v pohodě.
Vstala jsem ze země a co nejrychleji jsem si posbírala věci, rozloučila se s Calebem a vyrazila jsem k sobě domů. Amy už mě čekala.
"Proboha Violet! Kdes byla celou noc?!" Vyjekla a stiskla mě v medvědím objetí. "Víš, jakej jsem měla strach?" Pokračovala ve výslechu.
"Proboha, žes nevolala našim?!" Vyjekla jsem zděšeně.
"Ne, ale už jsi měla namále. Teď se mazej obléct, ať to stihnem do školy i se zastávkou pro kafe. Alespoň ten první den bychom mohly přijít včas." Vděčně jsem se na ní usmála a a vypálila jsem do svého pokoje vylosovat tam nějaké oblečení a tašku s blokem.
V sedm už jsme vyrážely z domu a mířily si to rovnou do nedalekého Starbucks pro kafe.
VOCÊ ESTÁ LENDO
Ten kluk odvedle
Não FicçãoByla to výjmečně hvězdná noc, kterou jsem tak trochu bezduše pozorovala z balkónu. Moje sledování neurčitého bodu na hvězdama poseté obloze narušila velká rána, z vedlejšího bytu. Z bytu, o kterém jsem doteď netušila, že má obyvatele, ne, že bych mě...
