Pod Oblohou Červánků

XLI.

Nekonečnej týden.
Krvavý lokty.
Věci, který nikdy neměly vyjít na povrch.
Sedíš tam a říkáš, že to je spíš k pláči než k smíchu.
To já vím, protože se v slzách topím.
Proč to teda říkáš?
Kdo se smál?
Nevím.
Všichni se dívají a přitom se nedívá nikdo.
Nekonečnej den.
Kolena od krve.
Černý nehty a má touha po tvým objetí.
Nechápu to.
Ty snad ano?
Důvěra je k ničemu, když ztrácíš přátele.
Tolik tě mám ráda.
Chvíli se tváříš, že všechno chápeš.
Že jsme to zase starý my.
A pak, po pár tvých slovech, zní do ticha puknutí srdce.
Mýho srdce.
Hele, neřeš to.
Rány se zahojí.
Můžeš mi odpustit?
Za všechno.
Asi to nikdy nepochopí.
Ani ty.
Ani oni.
Nekonečná noc.
Rty od krve.
Ledovej vzduch a naděje pohozený vedle popelnice.
Tajný sny.
A na nový světy je ještě brzo.
Všechny detaily.
Všechny ztracený jiskry podzimu.
Vážně?
Opravdu?
Proč?
Sešit z fyziky a oloupanej černej lak na nehtech.
Světlice v mý duši, petardy v mým srdci a dýmovnice v mojí hlavě.
Blázen zabalenej v zelené mikině.
Nekonečný ráno.
Páteř od krve.
Pilulky proti bolesti a dětský hry.
Na kusu papíru dopis mokrej od slz.
Dopis, kterej nikdy neuvidíš.
Budou se ptát, co se stalo a já nebudu mít sílu to vysvětlit.
Možná o tom ani nechci mluvit.
Zrada.
Ale ty za to nemůžeš.
Jenom to vypadá, že se v mý bolesti vyžíváš.
Prohráli jsme 3:0 a zázraky se nekonaj.
Všechno je na hovno a ani slova útěchy nepomáhaj.
Zmizet jako mlha.
Rozplynout se v nicotě a vracet se jen nad ránem.
Zkontrolovat starý zlozvyky a vypadnout.
Na lepší místo.
Vidíš to?
Ty zlomený oči v barvě bouřky?
A ty slzy?
Rudý tváře a chvějící se ruce?
Tak to jsem já.
Prosím.
Posluž si.
Zlomený srdce už nezlomíš.