Pod Oblohou Červánků

XXXI.

Ležím na zemi.
V polospánku.
Nádechy tak nějak zmatený.
Možná se i dusím.
Někdo bouchá do zdi.
Spinkej.
Spinkej, lásko.
Jenom ty a já.
A hvězdy, pokud vykouknou z neviditelných mraků.
S objetím, které jsem nedarovala.
S uslzenýma očima.
Tak rudé rty.
Křídla zlámaná.
Tělo se strachy třese.
Křídla zklamaná...?
Křídla...
Jsem snad motýl?
Pták?
Anděl...
Všechny ty vzpomínky na minulost, která se nikdy nestala.
Všechny zážitky z prázdnin, které nebyly.
Všechny ty hvězdy v tvých vlasech.
Černé díry v očích.
Hvézdný prach na víčkách.
Mléčné dráhy v koutku úst.
Měsíce místo náušnic.
Sluneční soustava místo perel.
A všem známé tiktak.
Tiktak.
Tiktak.
Starý hodiny, který tu někdo nechal.
Pověšený.
Na rozpraskané zdi.
Tiktak.
Až bude vše v pořádku, vzbuďte mě.
Až bude vše tak, jak má být.
Až budou děti znovu děti.
Až bude více poezie.
Až bude mít každej svůj vlastní názor.
Až najdete Dobrý víly.
Až se v lidech probudí víra.
Až... až... až...
Tiktak.
Napiš mi dopis.
Chybíš mi
Tak moc, jak jen může.
Jemný tečky nad i.
Skoro neviditelný hvězdičky poezie.
Milostnej dopis plnej ničeho.
Já, padlej anděl.
Ty, můj zachránce s tužkou za uchem.