Pod Oblohou Červánků

XI.

Chybíš mi!
Sakra strašně mi chybíš.
Pamatuješ, jak jsme spolu poslouchali Vypsanou fixu?
Našla jsem jejich CD u tebe v autě.
Řekla jsem ti, že si jejich písničky pořád pamatuju.
Je to tak dávno, co jsme je spolu poslouhali.
Osm let?
Možná i víc.
A ty jsi mi řekl, že jsou tvá minulost.
Minulost.
Zlato, jak jsi jen mohl?
V tomhle okamžiku jsi mi zlomil srdce.
To ty jsi mě dovedl k úžasné hudbě.
To díky tobě se nebojím říct svůj názor.
A ty teď naším společným chvílím, kdy nám bylo dobře, říkáš minulost?
Chce se mi brečet.
Pustil jsi nějaký rap.
Ten, který jsi před lety nesnášel.
Co se to s tebou stalo?
Už to nejsi ty.
Už to není ten divoký kluk, který voněl po cigaretách.
Už to není ten kluk plný rebelství.
Kde je?
Chci ho zpátky!
Ani nevíš, kolikrát jsem kvůli tobě brečela.
Naposledy na té oslavě.
Seděl jsi jen pár metrů ode mě a nevšiml sis toho.
Ne, nemyslím tu oslavu, kdy jsme se šli spolu projít a já se rozbrečela.
Myslím tu v létě.
Tu, na které byli všichni štastní.
Sakra!
Nedělej mi to!
Ani nevíš jak tě mám ráda.
A ty mě pomalu ani neobejmeš.
Jaký to má smysl?
Pamatuješ na tu tvou zelenou mikinu?
Kde je?
Máš ji pořád?
Určitě ne.
Milovala jsem ji.
Vždy, když jsi odjel, sis ji u nás zapoměl.
Víš co jsem dělala, když mi bylo smutno?
Držela jsem ji v náručí a inhalovala tvou vůni.
Bratříčku...
Chybíš mi...

Poznámka autorky:
Tenhle příběh je podle pravdy, takže je možná víc realistický než ostatní. Popravdě jsem měla co dělat, abych se u psaní nerozbrečela...
Ta každý komentář a vote budu ráda :)