Pod Oblohou Červánků

XXXIX.

Jsme jen obyčejný děti.
Divoký.
Volný.
Děti.
Děti, co se spolu koupaj v jedný vaně.
On kouří, protože si myslí, že to je cool.
Ale proč? Vždyť není.
Ale necháme ho tak.
I s tím šedým dýmem, kterej dráždí naše plíce a nutí nás kašlat.
Ale vlastně jsme na něm závislí.
Je půlnoc a my jsme ztracený.
Ani ne v okolí, ale v nás.
Nevíme co vopravdu chceme.
Vždyť kdo vlastně jsme?
Ach, nechtějte nás znát.
Vždyť jsme jen děcka toužící po revoluci nactiletejch.
Za každou větou říkáme 'vole'.
Ze zvyku.
Přestaňte nás litovat.
Vždyť jsme jen obyčejný vystresovaný děcka.
Jako všechny co se neuměj chovat.
A v okamžiku, kdy se zdá všecko v pohodě, zvracíme naše vzpomínky do keřů.
Jo, fakt dojemný.
Po nocích sledujeme hvězdy a občas i spíme.
Navzájem si utíráme slzy z tváří.
Některý tváře jsou rudý, jiný bledý, další posetý pihami a hvězdným prachem.
On má mléčný dráhy v očích.
A my všichni je tam máme taky.
Přes všechny rozdíly jsme stejný.
Není se čeho bát.
Jen samotnýho strachu a možná výšek.
A tmy.
Hlavně tmy.
Tak se klepeme strachy.
V objetí.
A snažíme se uklidnit.
Nejde to.
Nejde.
Nejde.
Nejde.
Jsme přece jen děti.
Nejse statečný.
Pláčeme na školních záchodcích zamklí v kabince.
Ale to nepomáhá.
Ach, jsme tak vystrašený.
A on už ty cigarety nekouří.
Krademe v obchodě gumové medvídky a vodku.
Protože jsme ještě děti.
S vypnutými světly je víc nebezpečný se bavit.
Ale i tak se bavíme.
Vždyť jsme děti.
Tak jsme tady, co máme dělat?
Strkáme jazyky do pusy někomu cizímu.
No a co.
Vždyť to nevadí.
Chceme si hrát.
Zkouška z dospělosti nezaručuje dospělost.
K čemu blbej papír?
Opilí od radosti si lžeme do očí.
Zrcadlo to všechno ví.
Ale kdo ošetří naše krvavý rány?
Umíme utíkat.
Utíkat před problémy.
V tom jsme fakt dobří.
My, zkažený děcka jedný zkažený generace.
Nejsme ponořený v knížkách.
Naše duše jsou básně samy o sobě.
Doufáme, že nás někdo najde a vysvobodí.
Ale když už někdo konečně přijde, vyženeme ho s křikem pryč.
Protože vlastně asi chceme být ty zlomený děcka.
Kapesný utratíme za dopisní papíry.
Místo jídla máme polibky a tak každej spal s každým.
Nedáváme na policajty.
Hlavně když nás chytnou v sámošce.
Na střeše jeho domu sledujeme hvězdy.
Ty jediný nám rozumí.
Na tvářích máme kapky deště i když neprší.
To asi budou slzy.
A on zase kouří cigaretu, kterou ukradl mámě.
My vdechujem ten šedej kouř a všichni pomalu umíráme.
Ještě jako děti.
Mladý, ale krásný.