Pod Oblohou Červánků

VII.

Máš ve vlasech květiny.
A já tě nesnáším.
Ptáš se proč?
Neříkej mi, že to nevíš.
Spíš mi řekni, proč tě mám mít rád.
Po tom všem.
Pamatuješ, jak jsme jezdili na výlety?
Určitě.
A víš proč?
Protože jsem se nemohl dívat na to, jak jen sedíš.
Jen si seděla.
Nic jsi nedělala.
A to mě štvalo.
Proto jsme každý den jezdili na výlety.
Pamatuješ, jak jsem ti do vlasů splétal květy?
Určitě.
A víš proč?
Protože kdybych to nedělal, jen by sis je svázala do copu.
Pamatuješ, jak jsme běhali v dešti?
Určitě.
A víš proč?
Protože vždy, když pršelo, jsi byla mrzutá.
Déšť se ti nelíbil.
Ale já tě naučil ho milovat.
Když jsme byli spolu, učil jsem tě.
Vše co jsem tě naučil, jsi milovala.
A pak?
Odešla jsi.
Vše naučila ho.
A teď sedím u okna.
Venku prší.
A ty tam tančíš.
S ním.
Ve vlasech máš květiny.
Jsi schválně před mým domem.
Já to vím.
A i přes to tě sleduju.
Děláte spolu vše, co jsme dělali my?
Chodíte v noci do lesa?
Zpiváte si?
Fotíte vše, co se vám líbí?
Pořád máš ve vlasech květiny.
A já tě nenávidím.
A ty už nemůžeš říct, že nevíš proč.
A proč to nemůžeš říct?
Protože už mluvit nemůžeš.
Nemůžeš ani dýchat.
Ty už ani nežiješ.
Nemusíš mi za to děkovat...